Když slyšíme Ježíše mluvit o mnoha příbytcích, asi nás nejprve napadne, že tu Ježíš zřejmě mluví o nebi. V nebi bude mnoho příbytků, tomu se dá věřit. Už to je velká útěcha ve srovnání s výroky typu „strmá je cesta a úzká je brána, která vede ke spáse“ (srv. Mt 7, 14), který byl ovšem pronesen v úplně jiné souvislosti jako varování před falešnými proroky. Každá kapka naděje je dobrá, ale teď bychom spíš potřebovali nadějeplný životodárný liják a na ten to zatím úplně nevypadá. Pojďme však ve výkladu ještě dál. Domnívám se, že tu „mnohost příbytků“ Ježíš nenabízí až v nebi, ale tady a teď a právě nám, uťáplým křesťanům 21. století. Jak je to možné? Zkusím to vysvětlit.
Je mi jasné, že ta domněnka o zaslíbeních velkých prostorů zní asi překvapivě a dost nepravděpodobně. Většina lidí dnes žije ve městech, kde je nouze o prostor. Ceny nemovitostí i nájmy se šplhají do neuvěřitelných výší, stávají se nelidskými, protože obyčejný člověk si vlastně už nemůže dovolit bydlet, což ale je základní lidská potřeba. Katolická církev na tom není o moc lépe, protože se jí příliš nedaří rozšiřovat svou pozitivní přítomnost a vliv ve veřejném prostoru. A do toho, jak jsme slyšeli v první části, přichází Ježíš a slibuje „mnoho příbytků“, když mluví o „domě svého Otce“. Jistě, kdo by si nepřál mít krásný velký byt s obývákem, halou, terasou? A když bychom ho měli, mohli bychom pozvat všechny přátele a známé a připravit pro ně setkání…
… promiňte, trochu jsem se zasnil, musím se přiznat, že já sám nedostatkem prostoru netrpím, a to je moje fara ve srovnání s běžným průměrem docela maličká. Chtěl jsem však poukázat na docela jasnou a přirozenou věc, která občas unikne naší pozornosti: totiž že prostor je určen k setkávání lidí. Ježíš tedy v žádném případě nenabízí nějaké bytečky, v kterých se lidé mohou schovat jeden před druhým. Nabízí spíše prostor, který je otevřený pro všechny, aby skrze vzájemné setkání objevovali a sdíleli naději.
Zamysleme se nyní nad již citovaným úryvkem z listu Římanům:
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, 2neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. 3A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, 4z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. 5A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,1–5).
Možná bych měl na tomto místě vysvětlit, jak jsem to myslel prve s tou nadějí v srdci, kterou tam vlévá Bůh spolu s vírou a Duchem sv., když teď mluvím o naději v souvislosti s prostorem, příbytkem či terasou. Je to jednoduché. Ježíš samozřejmě není žádný zázračný realitní agent. Jeho zázrak je mnohem působivější: otevírá totiž prostor naděje v našem srdci. Ptáme-li se, co je naděje, odpověď může znít: naděje je prostor v mém srdci, připravený pojmout lásku. A Bůh, jsme-li připraveni, vlévá do našeho srdce svou lásku. Shrnutí tedy zní: Kristus otevírá v našem srdci prostor naděje, aby do něho mohl Bůh přijít a naplnit jej svou láskou. A zve nás, abychom jednali podobně, nedělá si monopol.
Obávám se, že se mi nepovedlo úplně se odpoutat od představy nějakého večírku, kdy lidé chodí s číšemi a vzájemně si nalévají lahodný nápoj. Ale proč ne – jako přirovnání to lze použít: Ježíš jako vinař i vinný kmen nám dává do rukou číše naděje a do nich nalévá víno své lásky a tak proměňuje naše srdce v hodovní síň a zve nás, abychom se mezi sebou setkávali a navzájem si dolévali tutéž lásku, kterou on naplňuje každého z nás. Asi budeme muset ještě čekat, než nastane čas pozvat přátele a naplnit číše. Ale lásku si můžeme dolévat na dálku, dopisem či přes internet, v modlitbě i jen vzpomínkou. Naše srdce jsou číše a naděje prostorem, do kterého se vlévá láska, jež přemohla nemoc, strach i samu smrt: Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, jak praví apoštol.