čtrnácté zastavení: Tělo Pána Ježíše ukládají do hrobu

„Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osole­na? K niče­mu již není, než aby se vyhodi­la ven a lidé po ní šla­pali. Vy jste svět­lo svě­ta, nemůže zůs­tat skry­to měs­to ležící na hoře. A když rozsvítí lam­pu, nes­taví ji pod nádobu, ale na sví­cen a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše svět­lo před lid­mi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vaše­mu Otci v nebesích“ (Mt 5,13–16).

ZBB: „Svou církev, jejíž nedostatky a hříchy rozeznávám, činím sám vlast­ní vinou nevěrohodnou.“

čtrnácté zastavení: Tělo Pána Ježíše ukládají do hrobu

Po ženách a učed­nících máme být svěd­ky smr­ti a vzkříšení Kristova my. Nemáme svítit svou inteligencí, prohnanos­tí, diplo­macií, nemáme stavět na odiv své skutky, ale musíme sami toužit po svě­tle, musíme chtít rozlišit umělé svět­lo od svět­la, které se řine z otevřeného hrobu, nes­míme nahra­dit úžas, přek­vapení, bázeň jis­to­tou, pro­fe­sionál­ním řečněním o Bohu, malich­erným pobožnůstkářstvím. Nejsme vidoucí, vyvýšení nad své spol­u­bra­try a spo­luses­try, jsme obdarováni světlem Kristovy poko­rné lásky, v naději vidíme otevřené nebe tam, kde je tma. A nikdy, nikdy, nikdy nes­míme šířit tmu, hys­terii, nenávist, mstu – pak v našich očích neb­ude lze zahléd­nout pokoj pře­bývání s Bohem. Nejsme těmi, kdo zaseli, zdar­ma neseme ovoce v Duchu toho, který si nás zamilo­val a dal pro nás svůj živ­ot. Tím ovo­cem je „lás­ka, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobro­ta, věrnost, tichost, sebeovládání“.

Nejsme lep­ší než svět, naší solivostí a světlem je jen a jen poko­rné vyznání víry: Věřím v jed­no­ho Boha…