Zamyšlení s dvě­ma část­mi a dovětkem. První část.

Když jsme tedy ospravedl­něni z víry, máme pokoj s Bohem skrze naše­ho Pána Ježíše Krista, ²neboť skrze něho jsme vírou získali příst­up k této milosti. V ní sto­jíme a chlubíme se nadějí, že dosáh­neme slávy Boží. ³A nejen to: chlubíme se i utr­pením, vždyť víme, že z utr­pení ros­te vytr­val­ost, ⁴z vytr­val­osti osvědčenost a z osvědčenos­ti nadě­je. ⁵A nadě­je neklame, neboť Boží lás­ka je vyli­ta do našich srd­cí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,1–5).

Kde brát naději tváří v tvář součas­ným událostem? Těžká rada. Ale nadě­je, spolu s vírou a lásk­ou, je nejen božsk­ou ctnos­tí, ale také – lidštěji řečeno – zák­lad­ním křesťan­ským pos­to­jem. Jako křesťané dlužíme tomu­to svě­tu, nyní kromě tisíce neduhů chu­ravějící­mu ještě navíc nebezpeč­nou pan­demií, právě svědectví o naději.

Naším tématem tedy má být nadě­je. Co je to nadě­je? Říká se: víra, obrá­cená do budouc­nos­ti. Naděje je také vyh­líd­ka na záchranu. Pro tonoucího je nadějí země na obzoru, pro troseční­ka zase loď na obzoru. A pro křesťana, který si je vědom své hříšnos­ti? Pro něj – pro nás – je nadějí ospravedlnění.

Udělejme si na úvod malý pokus. Pomodleme se v duchu Apoštolské vyznání víry (Credo – „Věřím v Boha“, tak jako na začátku růžence): kde se v tom příběhu můžeme najít my? Jistěže se nás to nějak týká od samého začátku. Kdyby Bůh nestvořil svět, nebyli bychom tu ani my. Kdyby za nás Kristus nezemřel, byla by naše exis­tence zcela bez­nadějná. Přesto však jsme, když říkáme Krédo, jako­by v roli diváků, kteří popisu­jí, co vidí na jakém­si vzdáleném jevišti. Bůh Otec, Ježíš – Syn Boží, Duch sv., církev obec­ná, společen­ství svatých… vzkříšení mrtvých a živ­ot věčný. Poslední dva články ještě nev­idíme, ani se nás zatím netýka­jí. Nicejsko-cařihrad­ské kré­do (to, které se mod­líme v neděli při mši) upřesňu­je, že to jsou události, které teprve očekáváme. Nyní se však zaměřme na to, co jsem záměrně vynechal: odpuštění hříchů. Právě zde a právě těmi­to slovy spolu s křesťany už od nejs­tarších dob věříme v ospravedl­nění. Ale jak je to s tím pojmem přesně?

Právě ve chvíli, kdy při recitování Kréda dojdeme až ke slovům o odpuštění hříchů, můžeme už jen vel­mi těžko zůs­tat pouhý­mi diváky. Kde jinde bychom sami sebe rádi viděli? Nebudeme jistě hned z kra­je pomýšlet na pře­bývání v nedos­tup­ném svě­tle a ani se nám neb­ude chtít asis­to­vat Kristovu utr­pení někde ve společnos­ti Piláta a jemu podob­ných. Nezbývá tedy než si zvy­knout na roli hříšníků, kterým může být odpuštěno. To je mís­to, které křesťan­ské vyznání víry urču­je člověku. Možná to není právě lichotivé zjištění, zato je celkem real­i­stické. Dospějeme-li tedy k závěru, že jsme hříšní, zcela se nám změní per­spek­ti­va: to, co dříve vypada­lo jako malý článek do poč­tu, se nyní stává zásad­ním staveb­ním kamen­em křesťan­ského učení. Právě ten­to článek nám umožňu­je stát se součástí křesťan­ského příběhu, který je na prvním místě živ­ot­ním příběhem Kristovým. Proto s tím­to článkem, jak prav­il Luther, „sto­jí a padá církev“.

A právě v tom­to bodě bych rád navázal s naším původ­ním tématem – s nadějí. Protože to, co sto­jí a padá s ospravedl­něním či s odpuštěním hříchů, není ani tak církev, jako spíše na prvním místě naše nadě­je. Tady je nut­né si uvě­domit jed­nu věc: Boží milost si nes­míme před­stavo­vat jako povzbuzu­jící pilulku ani jako konz­ervu špená­tu, jak ho pojí­dal Pepek námořník, a už vůbec ne jako nějaké lejstro s razítkem. Milost není věc. Jestliže litu­jeme hříchů, Kristus nás svou milostí ospravedl­ní tím, že nás, obrazně řečeno, uvede do pros­toru nadě­je. Naděje je něco, v čem žijeme, v čem se můžeme vol­ně pohy­bo­vat. Kdo žije v bez­naději a stra­chu, ten je spoutaný, jeho pohyb připomíná spíš zášku­by a zmítání. Kdo má naději, pohy­bu­je se lad­ně, pro­tože má pros­tor. Tak říká Ježíš na jed­nom místě: „v domě mého Otce je mno­ho příbytků“ (Jan 14, 2). Říká to ve chvíli loučení, kdy jeho učed­ní­ci potře­bu­jí útěchu. Ježíš je povzbuzu­je tím, že jim slibu­je pros­tor – tak jako už ve Starém Zákoně Bůh utěšo­val svůj lid tím, že jim sli­bo­val pros­tornou zemi. 

Opatření, která si vynu­ti­la virová pan­demie, nás v různém smys­lu připrav­i­la o živ­ot­ní pros­tor. Nesmíme vol­ně ven, nes­míme ces­to­vat, nes­míme – co je nejs­mut­nější – do kostela na mši sv. Kdo má velk­ou rod­inu a malý byt, pocítí to zvlášť těžce. Kdo žije sám, je na tom snad ještě hůř, i když na metry čtvereční mu to vychází dobře. Mluvil jsem právě s kole­gou, který se stará o bohoslovce v Nepomucenu – ti mají velký dům s tera­sou na střeše a velkým dvorem se vzrostlý­mi stromy a je jich tam dost, aby mohli hrát fot­bal. Kdybych sám v sem­i­náři nežil, myslel bych, že to musí být idy­la, navíc považte, v samém srd­ci Říma! A vidíte – není. Jsme všich­ni na jed­né lodi. K tomu bych ještě rád zmínil smut­nou skutečnost, že běžný příděl lid­ských tragédií zůstává neztenčen. To, že po celém světě řádí virus, ještě nez­na­mená, že se ule­hčí nemoc­ným, pozůstalým, osamělým – spíš naopak.

Nemoc s tím ošk­livým kódovým názvem, jakési nekr­vavé sou­chotě 21. sto­letí, je – ostat­ně jako každá jiná nemoc – zlem, které nemá vysvětlení. Jako každá nemoc je nespravedlivá, zákeřná a nebezpečná právě tím, že útočí na naši naději: jak může dobrý Bůh tohle­to dopustit? Na inter­ne­tu se obje­vu­jí více či méně dobře míněná vysvětlení. Ale opaku­ji: zlo nelze vysvětlit. Proto jsou ve slepé uličce ti, kdo se snaží nějak to zlo ospravedl­nit, tře­ba tím, že ho prohlásí za zasloužený trest. Kristus neospravedlňu­je zlo, ale zastává se obětí toho zla – a to jsme my, hříšní­ci. Kristus tedy nepřináší vyčer­pá­va­jící vysvětlení, ale ospravedl­nění a z něho vyrůs­ta­jící naději. Křesťanskou odpovědí na zlo tedy není filosofické hloubání ani účelový opti­mis­mus či aktivis­mus. Křesťan, setká-li se se zlem, pozd­vi­hne oči k tomu, který přináší naději: ke Kristu, který utěšu­je, povzbuzu­je a slibu­je „mno­ho příbytků“. 

(pokračování)