Zamyšlení s dvě­ma část­mi a dovětkem. První část.

Když jsme tedy ospravedl­něni z víry, máme pokoj s Bohem skrze naše­ho Pána Ježíše Krista, ²neboť skrze něho jsme vírou získali příst­up k této milosti. V ní sto­jíme a chlubíme se nadějí, že dosáh­neme slávy Boží. ³A nejen to: chlubíme se i utr­pením, vždyť víme, že z utr­pení ros­te vytr­val­ost, ⁴z vytr­val­osti osvědčenost a z osvědčenos­ti nadě­je. ⁵A nadě­je neklame, neboť Boží lás­ka je vyli­ta do našich srd­cí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,1–5).

Kde brát naději tváří v tvář součas­ným událostem? Těžká rada. Ale nadě­je, spolu s vírou a lásk­ou, je nejen božsk­ou ctnos­tí, ale také – lidštěji řečeno – zák­lad­ním křesťan­ským pos­to­jem. Jako křesťané dlužíme tomu­to svě­tu, nyní kromě tisíce neduhů chu­ravějící­mu ještě navíc nebezpeč­nou pan­demií, právě svědectví o naději. Celý příspěvek →