Moji milí,
připravil jsem pro vás výtah z článku sociologa Jana Spousty, který mě zaujal. I když text vyšel v Katolickém týdeníku již letos v červnu, v těchto dnech je myslím zvlášť aktuální. Celý text najdete zde, je však nutno se přihlásit.
O. Salvet
V posledních letech jsme názorově vyhrocení a neumíme spolu diskutovat. Jsme na tom dnes hůř než dřív?
To, že se lidé najednou začnou i v rámci rodin a skupiny přátel hádat o veřejných záležitostech, není nic nového. […] Podobná situace vždy ukazuje, že se na přetřes dostala nová témata, která lidé považují za důležitá a která přitom nekopírují dosavadní názorové fronty – jdou napříč zavedenými politickými a ideologickými skupinami, takže se pak pohádají i lidé, kteří doposud byli ve shodě. […]
Myslím, že do jisté míry jsou podobné hádky zdravé a potřebné. Jen za totality nebylo radno se o politice hádat, aspoň ne veřejně, ale demokracie spory vyžaduje a předpokládá. Samozřejmě platí zásada „všeho s mírou“ a hádky by měly být konstruktivní: člověk sice svého partnera pomocí hádky skoro nikdy nepřesvědčí, ale měl by diskutovat poctivě a vyjasnit si díky tomu v konfrontaci s ním svá vlastní stanoviska. (zvýraznění textu O. S.)
Dnes se nehádáme jen osobně nebo v tisku, ale i na sociálních sítích. Ty mají své dobré stránky, ale co se týče hádek, slučují nevýhody obou starších způsobů. Stejně jako při hádce tváří v tvář můžeme snadno sklouznout k podpásovým osobním útokům a neférovým argumentům. A stejně jako u sporů na stránkách novin chybí neverbální komunikace a naše slova zůstanou trvale uložena v paměti a může si je přečíst mnoho dalších lidí. Algoritmy sociálních sítí se navíc snaží prezentovat nám to, co nás emocionálně nejsilněji osloví, což vede k vytváření názorových bublin a větší polarizaci.
Vedle sociálních sítí je tu pak ještě další faktor, který přikládá pod kotel naší hádavosti, a tím je nový, ostřejší styl politiky. V USA se objevil již před více než třiceti lety, když se začala drolit dosavadní rámcová shoda obou hlavních politických stran, vynucená studenou válkou se Sovětským svazem. Sociolog James Davison Hunter pro tento typ politického boje razil označení „kulturní válka“, protože kromě větší polarizace a vzájemné nevraživosti obou táborů se vyznačuje důrazem na témata patřící do oblasti morálky a vůbec kultury. Regulace umělých potratů nebo přistěhovalectví, práva homosexuálů, rasová diskriminace, rovnost pohlaví, role náboženství ve společnosti – to všechno jsou příklady bojišť kulturní války. A ta se pomalu přelévá z USA do Evropy.
Nástup „kulturních válek“
Pro politiky mají „kulturní“ témata tu výhodu, že pro ně obvykle neexistuje nezpochybnitelné expertní řešení, ale jenom různé hodnotové postoje, navíc obtížně měnitelné. […] A kulturní válečníci brzy zjistili, že dokonce i v těch bodech, kde shoda expertů existuje, ji lze snadno ignorovat. „Liberální“ bojovníci za uvolnění potratů tak mohou argumentovat právem ženy na vlastní tělo, i když se již mnoho desítek let bezpečně ví, že zárodek je samostatný, od matčina těla geneticky odlišný organismus. A naopak mnozí „konzervativci“ popírají shodu vědců na člověkem způsobeném oteplování planety, nebo dokonce i evoluční teorii, pokud se jim nehodí do krámu.
Zdá se tedy, že doba hádkám přeje. Nemusíme se jim vyhýbat, ale neměli bychom ani přilévat oleje do ohně. Agresivita a arogance člověku možná přinesou lajky na Facebooku, ale reálně nic nezlepší. Prospěšnější je vyslechnout druhého, zdvořile a srozumitelně vysvětlit svůj názor a nenechat se zatáhnout do emotivních sporů.
