Co bude potom?

Zamyšlení nad současnou situací

A všechno se zastavilo…

Tento svět, vržený jako bolid šílenou rychlostí, svět, o kterém jsme všichni věděli, že se řítí k zániku, ale v kterém nikdo nedokázal nahmatat rukojeť záchranné brzdy, tento gigantický mechanismus se náhle zarazil na místě. Kvůli docela malinké potvůrce, mrňavému neviditelnému parazitu, který pouhým okem ani nelze spatřit, kvůli viru, nic než prťavému viru… jak ironické. A hle – nemůžeme se hýbat, nemůžeme nic dělat. Ale co se stane potom? Až se svět zase rozběhne? Potom, až ten malý škůdce bude poražen? Čemu se náš život bude podobat?

Potom? Budeme vzpomínat, co jsme zažili v době karantény, a rozhodneme se jeden den v týdnu přestat pracovat, protože znovu objevíme, jak je dobré se zastavit. Celý dlouhý den, abychom vychutnali čas, který ubíhá, i přítomnost našich blízkých. A bude se to jmenovat neděle.

Potom? Ti, kteří bydlí pod jednou střechou, stráví aspoň tři večery v týdnu spolu, budou si hrát, hovořit spolu, pečovat jeden o druhého. A také zavolají dědečkovi, který bydlí sám na druhé straně města, nebo bratrancům, kteří jsou ve světě. A bude se to jmenovat rodina.

Potom? Napíšeme si do ústavy, že všechno se nedá koupit, že je potřeba rozlišovat mezi potřebou a rozmarem, mezi touhou a žádostivostí. Že strom potřebuje čas, aby rostl a že čas, kdy si dáváme na čas, stojí za to. Že člověk nikdy nebude všemohoucí a že toto omezení, tato křehkost vepsaná do dna jeho bytí je požehnáním, protože podmiňuje a umožňuje každou lásku. A bude se to jmenovat moudrost.

Potom? Nebudeme denně tleskat jenom zdravotníkům ve 20 hodin, ale také metařům v šest, listonošům v sedm, pekařům v osm, řidičům v devět, politikům v deset a tak dále. Ano, napsal jsem „politikům“, protože v tomto dlouhém putování pouští znovu objevíme smysl státní služby, spořádanosti a obecného dobra. Budeme tleskat všem těm, kdo nějakým způsobem slouží bližním. A bude se to jmenovat vděčnost.

Potom? Rozhodneme se, že se už nebudeme nervovat ve frontách před obchody, ale využijeme času, abychom mluvili s lidmi, kteří jako my čekají, až přijdou na řadu. Objevíme totiž, že čas nám nepatří, že Ten, který nám jej dal, si za něj nenechává platit. Objevíme, že čas zcela určitě nejsou peníze! Čas je dar, který každou minutu přijímáme jako dárek, který je třeba vychutnat. A bude se to jmenovat trpělivost.

Potom? Můžeme se rozhodnout, že všechny whatsappové skupiny, které vznikly mezi sousedy během dlouhého období zkoušky, proměníme ve skutečná společenství, ve společné večeře, ve vzájemnou výměnu třeba při hlídání dětí nebo vyzvedání ze školy. A bude se to jmenovat bratrství.

Potom? Usmějeme se při vzpomínce na dřívější časy, kdy jsme byli otroky finanční mašinerie, kterou jsme sami vytvořili, té despotické kliky, která ničila lidské životy a drancovala planetu. Potom znovu postavíme člověka doprostřed všeho, protože žádný život si nezaslouží, aby byl obětován jakémukoli systému. A bude se to jmenovat spravedlnost.

Potom? Vzpomeneme si, že ten virus se přenášel bez ohledu na barvu pleti, kulturu, společenský původ či náboženství – prostě proto, že všichni patříme k lidskému druhu. Z toho poznáme, že můžeme-li se navzájem nakazit zlým, můžeme také přenášet dobro. Prostě proto, že jsme lidé. A bude se to jmenovat lidskost.

Potom? V našich domovech, v našich rodinách zůstanou mnohá prázdná místa a budeme oplakávat ty, kteří nikdy neuvidí tohle „potom“. Ale to, co budeme mít za sebou, bude tak bolestné a intenzivní, že objevíme pouto, které je mezi námi, společenství, které překonává geografickou vzdálenost. A pochopíme, že toto pouto překonává i čas, stejně jako překonává vzdálenost, že překonává i smrt. A toto pouto, které nás spojuje napříč ulicí, ale které také napříč smrtí spojuje dva břehy života, se bude jmenovat Bůh.

Potom? Potom to bude jiné než předtím, ale abychom mohli žít potom, musíme překonat přítomnost. Musíme svolit s jinou smrtí, která se v nás odehrává a tříbí nás mnohem víc než smrt fyzická. Není totiž vzkříšení bez utrpení, není života bez průchodu smrtí, není opravdového pokoje bez vítězství nad vlastní nenávistí, není radosti, dokud není překonán smutek. A vyslovit to, vylíčit náš pomalý přerod, který nastává uprostřed této zkoušky, toto zdlouhavé znovuzrození nás samých – na to neexistuje žádné slovo.

 

Autorem textu je Pierre Alain LEJEUNE, kněz diecéze Bordeaux. Originál a další texty najdete na jeho blogu.