čtrnácté zastavení: Tělo Pána Ježíše ukládají do hrobu

„Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa, nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“ (Mt 5,13–16).

ZBB: „Svou církev, jejíž nedostatky a hříchy rozeznávám, činím sám vlastní vinou nevěrohodnou.“

čtrnácté zastavení: Tělo Pána Ježíše ukládají do hrobu

Po ženách a učednících máme být svědky smrti a vzkříšení Kristova my. Nemáme svítit svou inteligencí, prohnaností, diplomacií, nemáme stavět na odiv své skutky, ale musíme sami toužit po světle, musíme chtít rozlišit umělé světlo od světla, které se řine z otevřeného hrobu, nesmíme nahradit úžas, překvapení, bázeň jistotou, profesionálním řečněním o Bohu, malicherným pobožnůstkářstvím. Nejsme vidoucí, vyvýšení nad své spolubratry a spolusestry, jsme obdarováni světlem Kristovy pokorné lásky, v naději vidíme otevřené nebe tam, kde je tma. A nikdy, nikdy, nikdy nesmíme šířit tmu, hysterii, nenávist, mstu – pak v našich očích nebude lze zahlédnout pokoj přebývání s Bohem. Nejsme těmi, kdo zaseli, zdarma neseme ovoce v Duchu toho, který si nás zamiloval a dal pro nás svůj život. Tím ovocem je „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání“.

Nejsme lepší než svět, naší solivostí a světlem je jen a jen pokorné vyznání víry: Věřím v jednoho Boha…