Moji milí,

připrav­il jsem pro vás výtah z článku soci­olo­ga Jana Spousty, který mě zau­jal. I když text vyšel v Katolickém týdeníku již letos v červnu, v těch­to dnech je mys­lím zvlášť aktuál­ní. Celý text najdete zde, je však nut­no se přihlásit.

O. Salvet

V posledních letech jsme názorově vyhrocení a neumíme spolu diskutovat. Jsme na tom dnes hůř než dřív?

To, že se lidé najed­nou zač­nou i v rám­ci rodin a skupiny přá­tel hádat o veře­jných záleži­tostech, není nic nového. […] Podobná situ­ace vždy ukazu­je, že se na přetřes dosta­la nová téma­ta, která lidé považu­jí za důležitá a která přit­om nekopíru­jí dosavad­ní názorové fron­ty – jdou napříč zave­dený­mi pol­i­tick­ý­mi a ide­o­log­ick­ý­mi skupina­mi, takže se pak pohá­da­jí i lidé, kteří dopo­sud byli ve shodě. […]

Myslím, že do jisté míry jsou podob­né hád­ky zdravé a potřeb­né. Jen za total­i­ty neby­lo rad­no se o politice hádat, aspoň ne veře­jně, ale demokra­cie spory vyžadu­je a před­pok­ládá. Samozřejmě platí zása­da „vše­ho s mírou“ a hád­ky by měly být kon­struk­tivní: člověk sice svého part­nera pomocí hád­ky sko­ro nikdy nepřesvědčí, ale měl by disku­to­vat poc­tivě a vyjas­nit si díky tomu v kon­frontaci s ním svá vlast­ní stanoviska. (zvýraznění tex­tu O. S.)

Dnes se nehádáme jen osob­ně nebo v tisku, ale i na sociál­ních sítích. Ty mají své dobré stránky, ale co se týče hádek, sluču­jí nevýhody obou starších způ­sobů. Stejně jako při hád­ce tváří v tvář můžeme snad­no sklouz­nout k pod­pásovým osob­ním útokům a neférovým argu­men­tům. A ste­jně jako u sporů na stránkách novin chy­bí never­bál­ní komu­nikace a naše slo­va zůs­tanou trvale ulože­na v paměti a může si je přečíst mno­ho dalších lidí. Algoritmy sociál­ních sítí se navíc snaží prezen­to­vat nám to, co nás emo­cionál­ně nejsil­něji osloví, což vede k vytváření názorových bublin a větší polarizaci.

Vedle sociál­ních sítí je tu pak ještě další fak­tor, který přik­ládá pod kotel naší hádavosti, a tím je nový, ostře­jší styl poli­tiky. V USA se objevil již před více než třiceti lety, když se začala drolit dosavad­ní rám­cová sho­da obou hlavních pol­i­tick­ých stran, vynu­cená stu­de­nou válk­ou se Sovětským svazem. Sociolog James Davison Hunter pro ten­to typ pol­i­tick­ého boje razil označení „kul­turní vál­ka“, pro­tože kromě větší polar­izace a vzá­jem­né nevraživosti obou táborů se vyz­naču­je důrazem na téma­ta patřící do oblasti morálky a vůbec kul­tu­ry. Regulace umělých potratů nebo přistěho­valectví, prá­va homo­sex­uálů, rasová diskrim­i­nace, rovnost pohlaví, role nábožen­ství ve společnos­ti – to všech­no jsou přík­la­dy bojišť kul­turní války. A ta se poma­lu přelévá z USA do Evropy.

Nástup „kulturních válek“

Pro poli­tiky mají „kul­turní“ téma­ta tu výho­du, že pro ně obvyk­le neex­is­tu­je nezpochyb­nitel­né expert­ní řešení, ale jenom různé hod­no­tové pos­to­je, navíc obtížně měnitel­né. […] A kul­turní váleční­ci brzy zjis­tili, že dokonce i v těch bodech, kde sho­da expertů exis­tu­je, ji lze snad­no ignorovat. „Liberální“ bojovní­ci za uvol­nění potratů tak mohou argu­men­to­vat právem ženy na vlast­ní tělo, i když se již mno­ho desítek let bezpečně ví, že zárodek je samostat­ný, od matči­na těla genet­icky odlišný organ­is­mus. A naopak mnozí „konz­er­v­a­tiv­ci“ popíra­jí shodu věd­ců na člověkem způ­sobeném oteplování plan­e­ty, nebo dokonce i evoluční teorii, pokud se jim nehodí do krámu.

Zdá se tedy, že doba hád­kám pře­je. Nemusíme se jim vyhý­bat, ale neměli bychom ani přilé­vat ole­je do ohně. Agresivita a aro­gance člověku možná při­ne­sou lajky na Facebooku, ale reál­ně nic nezlepší. Prospěšnější je vyslech­nout druhého, zdvořile a srozu­mitel­ně vysvětlit svůj názor a nenechat se zatáh­nout do emo­tivních sporů.