Moje tělo, můj život, můj dar

Německý lékař a psychoterapeut Michael Röttger se zamýšlí nad způsoby, jak překonat krizi víry v Boha. Jeho úvahy vznikly ještě před propuknutím pandemie, ale myslím, že mohou přinést užitečnou inspiraci také tváří v tvář aktuální situaci. Dr. Röttger si klade otázku, jak může člověk svými smysly zakusit Boha, který je přece čirý duch (Jan 4,24). Zdá se to nemožné, ale jak pravil sv. Augustin, životem těla je duše a životem duše je Bůh. A dále, podle slov sv. Pavla je tělo chrámem Ducha sv. (1Kor 6,19) Z toho se dá odvodit, že přístupová cesta ke zkušenosti s Bohem vede přes vlastní nitro. Problém je ovšem v tom, že ve stále rychlejším každodenním provozu a při rostoucím tlaku na výkonnost spojeném s časovou tísní člověk ztrácí hloubku a není schopen vnímat smysl svého života v dostatečné šíři. Stručně řečeno, ztrácíme kontakt sami se sebou. Důsledky tohoto neradostného vývoje není třeba vyjmenovávat – od přetížení a vyčerpání až po psychosomatická onemocnění nebo syndrom vyhoření. Jak tomu lze odpomoci?

Dr. Röttger mluví o dvou základních zkušenostech, které nám v této situaci mohou pomoci najít východisko. Z prvé, jde o to zakusit, že náš život je nám denně znovu darován. Není to tedy námi zkonstuovaný produkt ani nezáleží na našem osobním výkonu. Život je dar, který dostáváme každý den. Za druhé, každý z nás má v rukou nezměrný poklad, něco jako trezor či klenotnici plnou vzácných semínek – to jsou naše talenty. Jejich rozvinutím můžeme přispět svým dílem k Božímu stvořitelskému záměru. Snad právě v této době, kdy jsme volky nevolky nuceni zpomalit, změnit životní rytmus a zamyslet se nad tím, co je podstatné, mohou tyto dva postřehy německého lékaře přijít vhod.

Metoda Dr. Röttgera vychází z autogenního tréninku, který učí vědomému vnímání vlastního těla, hmotnosti, tepla, tlukotu srdce. Ale ať už jde o pozornost zaměřenou na jednotlivé části těla nebo třeba o soustředěné dýchání, to všechno nás může přivést k jistému podstatnému závěru: všechno to, co vnímáme jako svoje vlastní, je ve skutečnosti dar „z nebes“, tj. něco, co si nelze koupit ani zasloužit, ale jen a jen denně znovu přijmout. Dříve či později si tedy člověk – ač třeba nevěřící – musí položit otázku: komu bych mohl za toto všechno poděkovat? Tak se pomalu utváří představa Boha jako plnosti lásky a radosti. Každý dar je totiž vyjádřením lásky, která v důsledku nechce dávat nic jiného, než dokonalou radost.

V této souvislosti se ovšem vnucuje věkovitá otázka, proč tedy je ve světě tolik utrpení, když Bůh je jen čistá láska a radost? Zvláště v této době, kdy jsou nejvíce ohroženi právě ti nejslabší, tedy nemocní, staří lidé, chudí a ti, kdo nemají přístup k zdravotní péči, je tato otázka neobyčejně palčivá. Dr. Röttger samozřejmě nemá po ruce snadnou odpověď, ale nabízí poučnou metaforu: porušení a zlo, kterému jsme v životě vystaveni, podle něj souvisí s Bohem asi tak málo, jako slunce se stínem. Lze vinit slunce, že vytváří stín? Nejsou to spíš tělesa, či těla, která stín způsobují, když se nechtějí nechat zcela proniknout světlem? Kdybychom byli průzrační jako krystal, nezůstával by po nás stín, ale celé spektrum barev, které všechny pramení v Božím světle.

Jakkoli to zní v naší tísnivé přítomné situaci nepravděpodobně, Bůh nás chce dennodenně obdarovávat a nabízí nám svou láskyplnou přítomnost, jež propůjčuje našemu životu bezpečí, smysl a radost. Naším úkolem tedy je nejprve naučit se vnímat a přijímat tyto Boží dary a pak „nevytvářet stín“, ale být průzrační a tam umožnit Bohu, aby prostě byl tím, čím mezi námi chce být: dokonalou radostí a láskou.

Podle časopisu „Christ in der Gegenwart“, č. 11/2020, str. 121n.