O naději vlité do srdce (srv. Řím 5,5) – I.

Zamyšlení s dvěma částmi a dovětkem. První část.

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, 2neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. 3A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, 4z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. 5A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,1–5).

Kde brát naději tváří v tvář současným událostem? Těžká rada. Ale naděje, spolu s vírou a láskou, je nejen božskou ctností, ale také – lidštěji řečeno – základním křesťanským postojem. Jako křesťané dlužíme tomuto světu, nyní kromě tisíce neduhů churavějícímu ještě navíc nebezpečnou pandemií, právě svědectví o naději.

Naším tématem tedy má být naděje. Co je to naděje? Říká se: víra, obrácená do budoucnosti. Naděje je také vyhlídka na záchranu. Pro tonoucího je nadějí země na obzoru, pro trosečníka zase loď na obzoru. A pro křesťana, který si je vědom své hříšnosti? Pro něj – pro nás – je nadějí ospravedlnění.

Udělejme si na úvod malý pokus. Pomodleme se v duchu Apoštolské vyznání víry (Credo – „Věřím v Boha“, tak jako na začátku růžence): kde se v tom příběhu můžeme najít my? Jistěže se nás to nějak týká od samého začátku. Kdyby Bůh nestvořil svět, nebyli bychom tu ani my. Kdyby za nás Kristus nezemřel, byla by naše existence zcela beznadějná. Přesto však jsme, když říkáme Krédo, jakoby v roli diváků, kteří popisují, co vidí na jakémsi vzdáleném jevišti. Bůh Otec, Ježíš – Syn Boží, Duch sv., církev obecná, společenství svatých… vzkříšení mrtvých a život věčný. Poslední dva články ještě nevidíme, ani se nás zatím netýkají. Nicejsko-cařihradské krédo (to, které se modlíme v neděli při mši) upřesňuje, že to jsou události, které teprve očekáváme. Nyní se však zaměřme na to, co jsem záměrně vynechal: odpuštění hříchů. Právě zde a právě těmito slovy spolu s křesťany už od nejstarších dob věříme v ospravedlnění. Ale jak je to s tím pojmem přesně?

Právě ve chvíli, kdy při recitování Kréda dojdeme až ke slovům o odpuštění hříchů, můžeme už jen velmi těžko zůstat pouhými diváky. Kde jinde bychom sami sebe rádi viděli? Nebudeme jistě hned z kraje pomýšlet na přebývání v nedostupném světle a ani se nám nebude chtít asistovat Kristovu utrpení někde ve společnosti Piláta a jemu podobných. Nezbývá tedy než si zvyknout na roli hříšníků, kterým může být odpuštěno. To je místo, které křesťanské vyznání víry určuje člověku. Možná to není právě lichotivé zjištění, zato je celkem realistické. Dospějeme-li tedy k závěru, že jsme hříšní, zcela se nám změní perspektiva: to, co dříve vypadalo jako malý článek do počtu, se nyní stává zásadním stavebním kamenem křesťanského učení. Právě tento článek nám umožňuje stát se součástí křesťanského příběhu, který je na prvním místě životním příběhem Kristovým. Proto s tímto článkem, jak pravil Luther, „stojí a padá církev“.

A právě v tomto bodě bych rád navázal s naším původním tématem – s nadějí. Protože to, co stojí a padá s ospravedlněním či s odpuštěním hříchů, není ani tak církev, jako spíše na prvním místě naše naděje. Tady je nutné si uvědomit jednu věc: Boží milost si nesmíme představovat jako povzbuzující pilulku ani jako konzervu špenátu, jak ho pojídal Pepek námořník, a už vůbec ne jako nějaké lejstro s razítkem. Milost není věc. Jestliže litujeme hříchů, Kristus nás svou milostí ospravedlní tím, že nás, obrazně řečeno, uvede do prostoru naděje. Naděje je něco, v čem žijeme, v čem se můžeme volně pohybovat. Kdo žije v beznaději a strachu, ten je spoutaný, jeho pohyb připomíná spíš záškuby a zmítání. Kdo má naději, pohybuje se ladně, protože má prostor. Tak říká Ježíš na jednom místě: „v domě mého Otce je mnoho příbytků“ (Jan 14, 2). Říká to ve chvíli loučení, kdy jeho učedníci potřebují útěchu. Ježíš je povzbuzuje tím, že jim slibuje prostor – tak jako už ve Starém Zákoně Bůh utěšoval svůj lid tím, že jim sliboval prostornou zemi.

Opatření, která si vynutila virová pandemie, nás v různém smyslu připravila o životní prostor. Nesmíme volně ven, nesmíme cestovat, nesmíme – co je nejsmutnější – do kostela na mši sv. Kdo má velkou rodinu a malý byt, pocítí to zvlášť těžce. Kdo žije sám, je na tom snad ještě hůř, i když na metry čtvereční mu to vychází dobře. Mluvil jsem právě s kolegou, který se stará o bohoslovce v Nepomucenu – ti mají velký dům s terasou na střeše a velkým dvorem se vzrostlými stromy a je jich tam dost, aby mohli hrát fotbal. Kdybych sám v semináři nežil, myslel bych, že to musí být idyla, navíc považte, v samém srdci Říma! A vidíte – není. Jsme všichni na jedné lodi. K tomu bych ještě rád zmínil smutnou skutečnost, že běžný příděl lidských tragédií zůstává neztenčen. To, že po celém světě řádí virus, ještě neznamená, že se ulehčí nemocným, pozůstalým, osamělým – spíš naopak.

Nemoc s tím ošklivým kódovým názvem, jakési nekrvavé souchotě 21. století, je – ostatně jako každá jiná nemoc – zlem, které nemá vysvětlení. Jako každá nemoc je nespravedlivá, zákeřná a nebezpečná právě tím, že útočí na naši naději: jak může dobrý Bůh tohleto dopustit? Na internetu se objevují více či méně dobře míněná vysvětlení. Ale opakuji: zlo nelze vysvětlit. Proto jsou ve slepé uličce ti, kdo se snaží nějak to zlo ospravedlnit, třeba tím, že ho prohlásí za zasloužený trest. Kristus neospravedlňuje zlo, ale zastává se obětí toho zla – a to jsme my, hříšníci. Kristus tedy nepřináší vyčerpávající vysvětlení, ale ospravedlnění a z něho vyrůstající naději. Křesťanskou odpovědí na zlo tedy není filosofické hloubání ani účelový optimismus či aktivismus. Křesťan, setká-li se se zlem, pozdvihne oči k tomu, který přináší naději: ke Kristu, který utěšuje, povzbuzuje a slibuje „mnoho příbytků“.

(pokračování)