Náhrada za kázání na Zelený čtvrtek

Slyšeli jsme už mnohokrát, že umývání nohou byla v Ježíšově době otrocká služba. Ten, kdo slouží, je otrok. Naše doba v tomto ohledu učinila obrat, protože dnes nikdo otročit nemusí – služby se totiž kupují a prodávají. Kdo něco umí, poskytne své služby tomu, kdo neumí. Člověk tedy nemusí být velký pán, aby si mohl nechat sloužit: stačí, když má trochu peněz nebo dobré pojištění.

Ale tak jako starověká otrokářská společnost, stejně i ta naše dnešní (teď nevím, jak ji honem nazvat – občanská?) společnost, zapomíná na jeden důležitý rozměr každé služby: totiž že je výrazem lásky. Člověk je zasažen zlem, proto nerozumí lásce, ta je pro něj záhadou. Místo lásky člověk dnes stejně jako kdysi tuží po moci a je ochoten sloužit jen takovým způsobem, který mu nějakou moc přinese. I peníze stržené za poskytnutou službu jsou vlastně mocenským nástrojem. A proč vlastně lidé tolik touží po moci? Aby mohli ovládat druhé – tedy aby si mohli od nich nechat sloužit. Heslem lidí všech dob tedy je něco jako: budu teď sloužit, abych později už nemusel a mohl si naopak nechat sloužit od jiných. Taková mazácká vojna.

Vzpomínám na známou postavu z románu Don Quijote: Sancho Panza, věrný sluha posledního z rytířů. Sancho je ale ten poslední, kdo by hořel pro nějaké ideály. Slouží prostě proto, že sám chce být pánem a věří, že jeho rytíř ho jednou pánem ustanoví. Ale celé to je jenom sen, fikce, výtvor vlastní fantazie. Je nesmírně humorné to číst, dokud si člověk neuvědomí, že přesně v tom všichni žijeme.

Simulace, fake news, fiktivní svět, vytěsnění skutečnosti. Jenže skutečnost se nedá popřít. Stále dokola na ni narážíme, jako ty postavy z románu a stále dokola se jí vyhýbáme. Nejhůř je na tom Jidáš, zcela spoutaný iluzemi a přesvědčený o vlastní pravdě. Ježíš přináší skutečnost, která je v rozporu s jeho iluzí – proto Jidáš, aby obstál před svou iluzí, musí Ježíše zapřít a zničit.

O něco lepší případ je Petr. Žije asi také ještě v iluzi, že Ježíš, až se stane tím Mesiášem, každému ze svých společníků dá vladařský trůn. Nechce o tuto iluzi přijít, a proto nechce přijmout a odmítá Ježíšovu službu.

Zdá se, že nejdál v pochopení skutečnosti byli bratři Jakub a Jan, protože už dříve dostali tvrdou lekci, když se zkoušeli hlásit o mocenské posty. Tehdy řekli Ježíšovi: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ […] A pak dodává: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ Tato věta z evangelia nám bude jakýmsi refrénem pro následující dny.

Romány bývají plné krásných dam a jejich náruživých ctitelů. Iluze, ve které žijeme, je zase přelidněná mocichtivými nabízeči služeb i službiček. Ale Ježíš přichází jako Pán, který slouží a tím „prokazuje lásku až do krajnosti“. Jedině v Ježíšově jménu lze být knězem, jedině ve spojení s ním je totiž možná služba nezištná, služba jako projev lásky.

Lze to říci i obráceně: Když někomu posloužím prostě proto, abych mu projevil lásku, pak je to sám Kristus, kdo ve mně slouží. Tedy: každý z nás je povolán. Každý má možnost být knězem ve jménu Krista Pána – sloužícího.