Rozjímání sv. Terezie o růžích, fialkách a chudobkách

Jako duchovní impuls v době, kdy se můžeme kochat pohledem na rozkvetlé louky, jsem tentokrát vybral nádhernou úvahu, kterou sv. Terezie z Lisieux začíná svůj duchovní životopis. Ať je vám to k povzbuzení i k poučení! O. Salvet

Otevřela jsem svaté evangelium a oči mi padly na tato slova: “Ježíš vystoupil na horu a zavolal k
sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu” (Mk 3,13). To je tajemství mého povolání, celého
mého života, a hlavně tajemství výsad, které dal Ježíš mé duši: nevolá ty, kdo jsou toho hodni,
ale ty, které chce, nebo jak říká sv. Pavel: “Bůh projevuje svou přízeň, komu ji chce projevit, a
slitovává se nad tím, nad kým se chce slitovat. Nezávisí to tedy na tom, že někdo chce nebo že
někdo běží, závisí to na Božím smilování” (Řím 9,15–16). […]
Ježíš mě poučil o tomto tajemství. Dal mi před oči knihu přírody a já jsem pochopila, že všechny
květiny, které stvořil, jsou krásné, že nádhera růže a bělost lilie neodnímají vůni fialce nebo
úchvatnou prostotu sedmikrásce… Pochopila jsem, že kdyby všechna malá kvítka chtěla být růžemi, přišla by příroda o svou jarní výstroj, pole už by nebyla poseta pestrými květinkami…
Tak je tomu i ve světě duší, který je zahradou Ježíšovou. Chtěl vytvořit velké světce, kteří
mohou být přirovnáni k liliím a růžím. Ale vytvořil také menší, a ti se musí spokojit s tím že
jsou sedmikráskami nebo fialkami. Jsou určeni, aby byli potěchou pro oči Pána Boha, když se je
položí k nohám. Dokonalost záleží v tom, abychom plnili jeho vůli, abychom byli tím, čím On nás
chce mít…
Pochopila jsem také, že láska Pána Ježíše se projevuje zrovna tak v nejprostší duši, která v
ničem neodporuje jeho milosti, jako v duši nejvznešenější. Je přece vlastností lásky že se
sklání. A kdyby se všechny duše podobaly duším svatých učitelů, kteří osvítili církev jasem svého
učení, zdá se, že Pán Bůh by nesestupoval dost nízko, když by přicházel do jejich srdce. Ale On
stvořil dítě, které nic neví a neozývá se jinak než slabým křikem. Stvořil ubohého divocha, který
nemá, čím by se řídil, než přirozený zákon. A neváhá se snižovat až do jejich srdcí. To jsou
polní květy, jejichž prostota Ho uchvacuje… Tím, že Pán Bůh takto sestupuje, ukazuje svou
nekonečnou velikost. Stejně jako slunce svítí současně na cedry i na každou květinku, jako kdyby byla na zemi jen ona, tak i náš Pán se zabývá každou duší zvlášť, jako kdyby neměla sobě podobné. A jako v přírodě jsou všechna období uspořádána tak, aby v určený den rozkvetla nejskromnější chudobka, tak také všechno odpovídá dobru každé duše.

Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy. Tiskárny Vimperk: 1991, str. 15–17.