Jako duchovní impuls v době, kdy se můžeme kochat pohle­dem na rozkvetlé louky, jsem ten­tokrát vybral nád­h­ernou úvahu, kter­ou sv. Terezie z Lisieux začíná svůj duchovní živ­o­topis. Ať je vám to k povzbuzení i k poučení! O. Salvet

Otevřela jsem svaté evan­geli­um a oči mi pad­ly na tato slo­va: „Ježíš vys­toupil na horu a zavolal k 
sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu“ (Mk 3,13). To je tajem­ství mého povolání, celého
mého živ­ota, a hlavně tajem­ství výsad, které dal Ježíš mé duši: nevolá ty, kdo jsou toho hod­ni,
ale ty, které chce, nebo jak říká sv. Pavel: „Bůh pro­je­vu­je svou přízeň, komu ji chce pro­je­vit, a 
sli­tovává se nad tím, nad kým se chce sli­to­vat. Nezávisí to tedy na tom, že něk­do chce nebo že
něk­do běží, závisí to na Božím smilování“ (Řím 9,15–16). […]
Ježíš mě poučil o tom­to tajem­ství. Dal mi před oči kni­hu přírody a já jsem pochopi­la, že všech­ny
květiny, které stvořil, jsou krás­né, že nád­hera růže a bělost lilie neod­ní­ma­jí vůni fialce nebo
úch­vat­nou pros­to­tu sed­mikrásce… Pochopila jsem, že kdy­by všech­na malá kvít­ka chtěla být růže­mi, přišla by příro­da o svou jarní výstroj, pole už by neby­la pose­ta pestrý­mi květinka­mi…
Tak je tomu i ve světě duší, který je zahradou Ježíšovou. Chtěl vytvořit velké světce, kteří
mohou být přirovnáni k lil­iím a růžím. Ale vytvořil také menší, a ti se musí spoko­jit s tím že
jsou sed­mikráska­mi nebo fialka­mi. Jsou určeni, aby byli potě­chou pro oči Pána Boha, když se je
položí k nohám. Dokonalost záleží v tom, aby­chom plnili jeho vůli, aby­chom byli tím, čím On nás
chce mít…
Pochopila jsem také, že lás­ka Pána Ježíše se pro­je­vu­je zrov­na tak v nejprostší duši, která v 
ničem neod­poru­je jeho milosti, jako v duši nejvznešenější. Je přece vlast­nos­tí lásky že se
sklání. A kdy­by se všech­ny duše podobaly duším svatých učitelů, kteří osvítili církev jasem svého
učení, zdá se, že Pán Bůh by neses­tupo­val dost nízko, když by přicházel do jejich srd­ce. Ale On
stvořil dítě, které nic neví a neozývá se jinak než slabým křikem. Stvořil ubo­hého divocha, který
nemá, čím by se řídil, než přirozený zákon. A neváhá se snižo­vat až do jejich srd­cí. To jsou
pol­ní kvě­ty, jejichž pros­to­ta Ho uch­vac­u­je… Tím, že Pán Bůh tak­to ses­tupu­je, ukazu­je svou
nekoneč­nou velikost. Stejně jako slunce svítí součas­ně na cedry i na kaž­dou květinku, jako kdy­by byla na zemi jen ona, tak i náš Pán se zabývá kaž­dou duší zvlášť, jako kdy­by neměla sobě podob­né. A jako v přírodě jsou všech­na období uspořádá­na tak, aby v určený den rozkvet­la nejskrom­nější chu­dob­ka, tak také všech­no odpovídá dobru každé duše.

Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy. Tiskárny Vimperk: 1991, str. 15–17.