Třetí syn

Moji milí, nabízím vám další text pana faráře Pierre-Alaina Lejeune z diecéze Bordeaux. Jedná se o komen­tář k příběhu z Lukášova evan­gelia, který známe pod názvem „Podobenství o marnotrat­ném syn­ovi“. Alain ovšem s tím­to označením prud­ce nesouh­lasí. Jeho text byl pub­likován v září, tedy na začátku škol­ního roku, ale mys­lím, že povzbu­di­vý závěr se ste­jně tak dobře hodí do naší tolik neob­vyk­lé doby. 

Třetí syn (Lk 15, 11–32)

Je to příběh o jed­nom otci, který má prob­lémy se svý­mi syny. Není na tom nic orig­inál­ního, otcové měli prob­lémy se syny v každé době. Všichni rodiče mají prob­lémy s dět­mi – a naopak. Bible v jistém smys­lu není vůbec orig­inál­ní. Mluví o tom, co utváří živ­ot člově­ka už od nepaměti: rodin­né his­torky, příběhy moci, setkání a rozdělení, lásky, žár­livosti i nenávisti, válek, bojů a usmíření. Bible není příliš orig­inál­ní, ale její pok­lad je skry­tý pod opotře­bo­vanos­tí slov.

Tento příběh jsme už mno­hokrát slyšeli: je o otci, který má prob­lémy se svý­mi dvě­ma syny. Ne jen s jed­ním. Byla by zásad­ní chy­ba označit jed­no­ho syna za dobrého a druhého za špat­ného a dát příběhu zniču­jící nad­pis „O marnotrat­ném syn­ovi“. Tím se od začátku sugeru­je, že právě on je ten zlý, lehkomyslný prostopášník. Tento výk­lad je napros­tou karikatur­ou evan­gelia. Není vůbec snad­né zbav­it se toho­to uvažování na způ­sob buď a nebo: vle­vo mám špat­ného syna, toho mladšího, co utekl daleko od otce a pro­marnil dědictví. A vpra­vo mám dobrého syna, staršího, který moudře zůstal doma a poslouchal otce na slo­vo. Není nic zces­t­nějšího, než číst to podoben­ství takovým způ­sobem. Posloucháme-li doopravdy to, co Ježíš říká, ukáže se jas­ně, že otec má prob­lémy s obě­ma syny, se starším ste­jně tak jako s mladším. Jsou jeden za osm­náct a druhý bez dvou za dvacet.

Ten mladší se vytratil. Uprchlík. Myslí si, že jinde najde štěstí a doma že už nemá co dělat. Je to ten, co si vyžá­dal svůj dědický podíl a tím­to hrubým způ­sobem dal otci jas­ně naje­vo, že ho považu­je za mrtvého. Tento syn se pohy­bu­je v log­ice odtržení.

 Potom je tady starší syn, který upadá do jiného závažného extré­mu, jehož bezvý­chod­nost je ještě závažnější. Chová se totiž jako sluha, jako otrok svého otce, ne jako jeho syn. Vždyť sám říká: tolik let ti sloužím. Ale je to oprav­du to, co otec právem očekává od svého dítěte? Aby mu slouži­lo? Můžeme si domyslet, že otec si od vztahu se svým synem sli­bo­val něco jiného. Nyní se však starší syn nechová jako syn, ale jako sluha, když protes­tu­je, že mu otec nedal ani kůzle. Proti tomu chci protesto­vat pro změnu já: je to celé špat­ně! Všichni jsme slyšeli začátek příběhu: otec rozdělil všech­no své jmění. Dal svým synům vše, co měl. Jak to, že to starší syn nes­lyšel? Jak je možné, že neu­věřil daru, který mu otec dal? Zřejmě prostě nechtěl vstoupit do toho­to syn­ovského vztahu, vymezeného slovy „všech­no moje je tvo­je“. Možná chtěl prostě zůs­tat sluhou. Tento syn není o nic lep­ší než jeho bra­tr. Jestliže mladší syn sle­du­je logiku odtržení, ten starší žije v log­ice servil­ního poddanství.

Kdybychom postavu staršího syna dávali za přík­lad hod­ného dítěte, které­mu se máme podobat, kdy­by­chom tuto podobu podřízeného sluhy stavěli jako vzor dobrého věřícího, tvrdili bychom pravý opak toho, co nám chtěl říci Ježíš. Jako důkaz mohu uvést, že Ježíš toto podoben­ství vypráví farizeům, když mu vyčí­ta­jí, že v dobrém při­jímá lidi pochyb­ného živ­ota. Ježíš jim vypráví právě ten­to příběh, aby se sami poz­nali v postavě staršího syna, který možná Boha servil­ně poslouchal, ovšem nikdy ho nemilo­val a nikdy se touto lásk­ou nenechal proměnit. Toto podoben­ství je ráz­nou výčitk­ou adreso­vanou těm, kdo si nam­lou­vali, že jsou na správné ces­tě a přit­om nedokáza­li obje­vit nic z Boží lásky. Existuje totiž způ­sob, jak „poslouchat“ Boha a podři­zo­vat se mu, který je ve své pod­statě hlubokým nepochopením a nevěrnos­tí boží­mu záměru. Existuje reli­giozi­ta, která se snaží držet si Boha na dis­tanc, jako by se tak chtěla chránit před jeho horoucí lásk­ou, jako by se ze stra­chu z Boha chtěla vyh­nout setkání s ním. A ten­to farizeis­mus dosud zcela nevymizel…

Odtržení nebo pod­danství, revol­ta nebo otroctví. Je vskutku k poli­tování ten­to otec, který pro­ti sobě má uprch­lí­ka a sluhu, zatím­co chtěl mít syny! Pozorně roz­važu­jme, co nám ti dva říka­jí o našem způ­sobu chování před Bohem. Mnozí z nás od Boha utíka­jí a rebelu­jí, jiní se podřizu­jí. Ale málok­do ho doopravdy milu­je. Je pro nás oprav­du těžké stát se syny a dce­ra­mi Božími.

Avšak hle, v tom­to podoben­ství je ještě třetí syn. Je skry­tý jako per­la, kter­ou je tře­ba obje­vit. Toto podoben­ství můžeme číst jako záhadu nebo jako příběh o hon­bě za pok­la­dem. Kde tedy je ten třetí syn? Je tak dokonale skry­tý, že o něm v celém vyprávění není ani zmín­ka. Třetí syn je totiž ten, kdo to podoben­ství vypráví: ten Syn, to je Ježíš. Je to ten, který žije v plném společen­ství lásky a poko­je s Otcem. Ježíš otevírá třetí ces­tu mezi rebe­lií a otroctvím, ces­tu lásky k Otci. Ježíš, jed­iný Syn Boží, nás učí, aby­chom se tak jako on stali syny a dce­ra­mi Božími tím, že nepůjdeme ces­tou odtržení ani pod­danství, ale budeme v jeho šlépějích kráčet v lásce a svo­bodě k nové­mu syn­ovství, které nám Bůh nabízí.

Neustále oscilu­jeme mezi dvě­ma karikat­u­ra­mi, které nám toto podoben­ství načrt­lo, a dobře víme, že nám dá ještě mno­ho práce, aby­chom se stali syny a dce­ra­mi Božími. Ale je tu dobrá zprá­va: Otec, který nás zve, je plný milos­r­den­ství. Je trpělivý a odpouští. Je připraven na naše opako­vané začátky. Nikdy ho neom­rzíme, i když opako­vaně šlapeme vedle. S Otcem máme prá­vo udělat chy­bu. Dává nám čas, aby­chom se mýlili, aby­chom se ztráceli a zase se nacházeli. Dává nám dostatek času, aby­chom se s ním sladili. Bůh je trpělivý. Podívejme se na ten­to počí­na­jící škol­ní rok jako na Boží dar, jako na čas, který nám Bůh dává jako zna­mení své trpělivosti, aby­chom se s ním sladili. Vnímejme ten­to rok jako čas, který nám je dán, aby­chom se oprav­du stali syny a dce­ra­mi Božími podle obrazu Jediného Syna, a tak měli účast na jeho radosti.

Autorem tex­tu je Pierre Alain LEJEUNE, kněz diecéze Bordeaux. Originál a další tex­ty najdete na jeho blogu. Děkuji srdečně Marii Larsen za korek­tu­ru překladu. O. S.