Třetí syn

Moji milí, nabízím vám další text pana faráře Pierre-Alaina Lejeune z diecéze Bordeaux. Jedná se o komentář k příběhu z Lukášova evangelia, který známe pod názvem “Podobenství o marnotratném synovi”. Alain ovšem s tímto označením prudce nesouhlasí. Jeho text byl publikován v září, tedy na začátku školního roku, ale myslím, že povzbudivý závěr se stejně tak dobře hodí do naší tolik neobvyklé doby.

Třetí syn (Lk 15, 11–32)

Je to příběh o jednom otci, který má problémy se svými syny. Není na tom nic originálního, otcové měli problémy se syny v každé době. Všichni rodiče mají problémy s dětmi – a naopak. Bible v jistém smyslu není vůbec originální. Mluví o tom, co utváří život člověka už od nepaměti: rodinné historky, příběhy moci, setkání a rozdělení, lásky, žárlivosti i nenávisti, válek, bojů a usmíření. Bible není příliš originální, ale její poklad je skrytý pod opotřebovaností slov.

Tento příběh jsme už mnohokrát slyšeli: je o otci, který má problémy se svými dvěma syny. Ne jen s jedním. Byla by zásadní chyba označit jednoho syna za dobrého a druhého za špatného a dát příběhu zničující nadpis „O marnotratném synovi“. Tím se od začátku sugeruje, že právě on je ten zlý, lehkomyslný prostopášník. Tento výklad je naprostou karikaturou evangelia. Není vůbec snadné zbavit se tohoto uvažování na způsob buď a nebo: vlevo mám špatného syna, toho mladšího, co utekl daleko od otce a promarnil dědictví. A vpravo mám dobrého syna, staršího, který moudře zůstal doma a poslouchal otce na slovo. Není nic zcestnějšího, než číst to podobenství takovým způsobem. Posloucháme-li doopravdy to, co Ježíš říká, ukáže se jasně, že otec má problémy s oběma syny, se starším stejně tak jako s mladším. Jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.

Ten mladší se vytratil. Uprchlík. Myslí si, že jinde najde štěstí a doma že už nemá co dělat. Je to ten, co si vyžádal svůj dědický podíl a tímto hrubým způsobem dal otci jasně najevo, že ho považuje za mrtvého. Tento syn se pohybuje v logice odtržení.

 Potom je tady starší syn, který upadá do jiného závažného extrému, jehož bezvýchodnost je ještě závažnější. Chová se totiž jako sluha, jako otrok svého otce, ne jako jeho syn. Vždyť sám říká: tolik let ti sloužím. Ale je to opravdu to, co otec právem očekává od svého dítěte? Aby mu sloužilo? Můžeme si domyslet, že otec si od vztahu se svým synem sliboval něco jiného. Nyní se však starší syn nechová jako syn, ale jako sluha, když protestuje, že mu otec nedal ani kůzle. Proti tomu chci protestovat pro změnu já: je to celé špatně! Všichni jsme slyšeli začátek příběhu: otec rozdělil všechno své jmění. Dal svým synům vše, co měl. Jak to, že to starší syn neslyšel? Jak je možné, že neuvěřil daru, který mu otec dal? Zřejmě prostě nechtěl vstoupit do tohoto synovského vztahu, vymezeného slovy „všechno moje je tvoje“. Možná chtěl prostě zůstat sluhou. Tento syn není o nic lepší než jeho bratr. Jestliže mladší syn sleduje logiku odtržení, ten starší žije v logice servilního poddanství.

Kdybychom postavu staršího syna dávali za příklad hodného dítěte, kterému se máme podobat, kdybychom tuto podobu podřízeného sluhy stavěli jako vzor dobrého věřícího, tvrdili bychom pravý opak toho, co nám chtěl říci Ježíš. Jako důkaz mohu uvést, že Ježíš toto podobenství vypráví farizeům, když mu vyčítají, že v dobrém přijímá lidi pochybného života. Ježíš jim vypráví právě tento příběh, aby se sami poznali v postavě staršího syna, který možná Boha servilně poslouchal, ovšem nikdy ho nemiloval a nikdy se touto láskou nenechal proměnit. Toto podobenství je ráznou výčitkou adresovanou těm, kdo si namlouvali, že jsou na správné cestě a přitom nedokázali objevit nic z Boží lásky. Existuje totiž způsob, jak „poslouchat“ Boha a podřizovat se mu, který je ve své podstatě hlubokým nepochopením a nevěrností božímu záměru. Existuje religiozita, která se snaží držet si Boha na distanc, jako by se tak chtěla chránit před jeho horoucí láskou, jako by se ze strachu z Boha chtěla vyhnout setkání s ním. A tento farizeismus dosud zcela nevymizel…

Odtržení nebo poddanství, revolta nebo otroctví. Je vskutku k politování tento otec, který proti sobě má uprchlíka a sluhu, zatímco chtěl mít syny! Pozorně rozvažujme, co nám ti dva říkají o našem způsobu chování před Bohem. Mnozí z nás od Boha utíkají a rebelují, jiní se podřizují. Ale málokdo ho doopravdy miluje. Je pro nás opravdu těžké stát se syny a dcerami Božími.

Avšak hle, v tomto podobenství je ještě třetí syn. Je skrytý jako perla, kterou je třeba objevit. Toto podobenství můžeme číst jako záhadu nebo jako příběh o honbě za pokladem. Kde tedy je ten třetí syn? Je tak dokonale skrytý, že o něm v celém vyprávění není ani zmínka. Třetí syn je totiž ten, kdo to podobenství vypráví: ten Syn, to je Ježíš. Je to ten, který žije v plném společenství lásky a pokoje s Otcem. Ježíš otevírá třetí cestu mezi rebelií a otroctvím, cestu lásky k Otci. Ježíš, jediný Syn Boží, nás učí, abychom se tak jako on stali syny a dcerami Božími tím, že nepůjdeme cestou odtržení ani poddanství, ale budeme v jeho šlépějích kráčet v lásce a svobodě k novému synovství, které nám Bůh nabízí.

Neustále oscilujeme mezi dvěma karikaturami, které nám toto podobenství načrtlo, a dobře víme, že nám dá ještě mnoho práce, abychom se stali syny a dcerami Božími. Ale je tu dobrá zpráva: Otec, který nás zve, je plný milosrdenství. Je trpělivý a odpouští. Je připraven na naše opakované začátky. Nikdy ho neomrzíme, i když opakovaně šlapeme vedle. S Otcem máme právo udělat chybu. Dává nám čas, abychom se mýlili, abychom se ztráceli a zase se nacházeli. Dává nám dostatek času, abychom se s ním sladili. Bůh je trpělivý. Podívejme se na tento počínající školní rok jako na Boží dar, jako na čas, který nám Bůh dává jako znamení své trpělivosti, abychom se s ním sladili. Vnímejme tento rok jako čas, který nám je dán, abychom se opravdu stali syny a dcerami Božími podle obrazu Jediného Syna, a tak měli účast na jeho radosti.

Autorem textu je Pierre Alain LEJEUNE, kněz diecéze Bordeaux. Originál a další texty najdete na jeho blogu. Děkuji srdečně Marii Larsen za korekturu překladu. O. S.