Německý lékař a psy­choter­apeut Michael Röttger se zamýšlí nad způ­so­by, jak překonat krizi víry v Boha. Jeho úvahy vznikly ještě před propuknutím pan­demie, ale mys­lím, že mohou přinést užiteč­nou inspiraci také tváří v tvář aktuál­ní situaci. Dr. Röttger si klade otázku, jak může člověk svý­mi smys­ly zakusit Boha, který je přece čirý duch (Jan 4,24). Zdá se to nemožné, ale jak prav­il sv. Augustin, živ­otem těla je duše a živ­otem duše je Bůh. A dále, podle slov sv. Pavla je tělo chrámem Ducha sv. (1Kor 6,19) Z toho se dá odvodit, že přís­tupová ces­ta ke zkušenos­ti s Bohem vede přes vlast­ní nitro. Problém je ovšem v tom, že ve stále rych­le­jším kaž­do­den­ním provozu a při ros­toucím tlaku na výkon­nost spo­jeném s časovou tís­ní člověk ztrácí hloubku a není schopen vní­mat smysl svého živ­ota v dostatečné šíři. Stručně řečeno, ztrácíme kon­takt sami se sebou. Důsledky toho­to ner­a­dost­ného vývo­je není tře­ba vyj­men­ová­vat – od přetížení a vyčer­pání až po psy­cho­so­mat­ická onemoc­nění nebo syn­drom vyhoření. Jak tomu lze odpomoci?

Dr. Röttger mlu­ví o dvou zák­lad­ních zkušenos­tech, které nám v této situaci mohou pomo­ci najít východisko. Z prvé, jde o to zakusit, že náš živ­ot je nám den­ně znovu darován. Není to tedy námi zkon­stuo­vaný pro­dukt ani nezáleží na našem osob­ním výkonu. Život je dar, který dostáváme každý den. Za druhé, každý z nás má v ruk­ou nezměrný pok­lad, něco jako tre­zor či klenot­ni­ci plnou vzác­ných semínek – to jsou naše tal­en­ty. Jejich rozv­in­utím můžeme přis­pět svým dílem k Božímu stvoři­tel­ské­mu záměru. Snad právě v této době, kdy jsme volky nevolky nuceni zpo­ma­lit, změnit živ­ot­ní ryt­mus a zamyslet se nad tím, co je pod­stat­né, mohou tyto dva postře­hy německ­ého lékaře při­jít vhod.

Metoda Dr. Röttgera vychází z auto­gen­ního tréninku, který učí vědomé­mu vnímání vlast­ního těla, hmot­nos­ti, tepla, tluko­tu srd­ce. Ale ať už jde o pozornost zaměře­nou na jed­notlivé části těla nebo tře­ba o soustředěné dýchání, to všech­no nás může přivést k jisté­mu pod­stat­né­mu závěru: všech­no to, co vnímáme jako svo­je vlast­ní, je ve skutečnos­ti dar „z nebes“, tj. něco, co si nelze koupit ani zasloužit, ale jen a jen den­ně znovu při­j­mout. Dříve či později si tedy člověk – ač tře­ba nevěřící – musí položit otázku: komu bych mohl za toto všech­no poděko­vat? Tak se poma­lu utváří před­sta­va Boha jako plnos­ti lásky a radosti. Každý dar je totiž vyjádřením lásky, která v důsled­ku nechce dávat nic jiného, než dokon­alou radost.

V této sou­vis­losti se ovšem vnu­cu­je věkovitá otáz­ka, proč tedy je ve světě tolik utr­pení, když Bůh je jen čistá lás­ka a radost? Zvláště v této době, kdy jsou nejvíce ohroženi právě ti nejs­labší, tedy nemoc­ní, staří lidé, chudí a ti, kdo nema­jí příst­up k zdravot­ní péči, je tato otáz­ka neobyče­jně palčivá. Dr. Röttger samozře­jmě nemá po ruce snad­nou odpověď, ale nabízí pouč­nou metaforu: porušení a zlo, které­mu jsme v živ­otě vys­taveni, podle něj sou­visí s Bohem asi tak málo, jako slunce se stínem. Lze vinit slunce, že vytváří stín? Nejsou to spíš těle­sa, či těla, která stín způ­sobu­jí, když se nechtějí nechat zcela proni­knout světlem? Kdybychom byli průzrační jako krys­tal, nezůstá­val by po nás stín, ale celé spek­trum barev, které všech­ny pra­mení v Božím světle.

Jakkoli to zní v naší tís­nivé pří­tom­né situaci nepravděpodob­ně, Bůh nás chce denn­oden­ně obdarová­vat a nabízí nám svou lásky­plnou pří­tom­nost, jež propůjču­je naše­mu živ­o­tu bezpečí, smysl a radost. Naším úkolem tedy je nejprve naučit se vní­mat a při­jí­mat tyto Boží dary a pak „nevytvářet stín“, ale být průzrační a tam umožnit Bohu, aby prostě byl tím, čím mezi námi chce být: dokon­alou radostí a láskou.

Podle časopisu „Christ in der Gegenwart“, č. 11/2020, str. 121n.