Zamyšlení nad součas­nou situací

A všech­no se zastavilo…

Tento svět, vržený jako bol­id šíle­nou rychlostí, svět, o kterém jsme všich­ni věděli, že se řítí k zániku, ale v kterém nikdo nedokázal nah­matat ruko­jeť záchran­né brzdy, ten­to gigantický mech­a­nis­mus se náh­le zarazil na místě. Kvůli docela malinké potvůrce, mrňavé­mu nev­iditel­né­mu paraz­i­tu, který pouhým okem ani nelze spatřit, kvůli viru, nic než prťavé­mu viru… jak iron­ické. A hle – nemůžeme se hýbat, nemůžeme nic dělat. Ale co se stane potom? Až se svět zase rozběhne? Potom, až ten malý škůd­ce bude poražen? Čemu se náš živ­ot bude podobat?

Potom? Budeme vzpomí­nat, co jsme zažili v době karan­tény, a rozhod­neme se jeden den v týd­nu pře­s­tat pra­co­v­at, pro­tože znovu objevíme, jak je dobré se zas­tavit. Celý dlouhý den, aby­chom vychut­nali čas, který ubíhá, i pří­tom­nost našich blízkých. A bude se to jmen­o­vat neděle.

Potom? Ti, kteří bydlí pod jed­nou stře­chou, stráví aspoň tři večery v týd­nu spolu, budou si hrát, hov­ořit spolu, pečo­vat jeden o druhého. A také zavola­jí dědečkovi, který bydlí sám na druhé straně měs­ta, nebo bra­trancům, kteří jsou ve světě. A bude se to jmen­o­vat rodina.

Potom? Napíšeme si do ústavy, že všech­no se nedá koupit, že je potře­ba rozlišo­vat mezi potře­bou a roz­marem, mezi touhou a žádos­tivostí. Že strom potře­bu­je čas, aby ros­tl a že čas, kdy si dáváme na čas, sto­jí za to. Že člověk nikdy neb­ude vše­mo­houcí a že toto omezení, tato křehkost vep­saná do dna jeho bytí je požehnáním, pro­tože pod­miňu­je a umožňu­je kaž­dou lásku. A bude se to jmen­o­vat moudrost.

Potom? Nebudeme den­ně tleskat jenom zdravot­níkům ve 20 hodin, ale také metařům v šest, listonošům v sedm, pekařům v osm, řidičům v devět, poli­tikům v deset a tak dále. Ano, nap­sal jsem „poli­tikům“, pro­tože v tom­to dlouhém putování pouští znovu objevíme smysl stát­ní služ­by, spořá­danos­ti a obec­ného dobra. Budeme tleskat všem těm, kdo nějakým způ­sobem slouží bližním. A bude se to jmen­o­vat vděčnost.

Potom? Rozhodneme se, že se už neb­udeme ner­vo­vat ve fron­tách před obchody, ale využi­jeme času, aby­chom mluvili s lid­mi, kteří jako my čeka­jí, až při­j­dou na řadu. Objevíme totiž, že čas nám nepatří, že Ten, který nám jej dal, si za něj nenechává platit. Objevíme, že čas zcela určitě nej­sou peníze! Čas je dar, který kaž­dou min­u­tu při­jímáme jako dárek, který je tře­ba vychut­nat. A bude se to jmen­o­vat trpělivost.

Potom? Můžeme se rozhod­nout, že všech­ny what­sap­pové skupiny, které vznikly mezi sousedy během dlouhého období zkoušky, proměníme ve skutečná společen­ství, ve společné večeře, ve vzá­jem­nou výměnu tře­ba při hlídání dětí nebo vyzvedání ze školy. A bude se to jmen­o­vat bratrství.

Potom? Usmějeme se při vzpomínce na dřívější časy, kdy jsme byli otroky finanční mašiner­ie, kter­ou jsme sami vytvořili, té despotické kliky, která niči­la lid­ské živ­o­ty a dran­co­v­ala plan­e­tu. Potom znovu postavíme člově­ka doprostřed vše­ho, pro­tože žád­ný živ­ot si neza­slouží, aby byl obě­tován jaké­mukoli sys­té­mu. A bude se to jmen­o­vat spravedlnost.

Potom? Vzpomeneme si, že ten virus se přenášel bez ohle­du na barvu pleti, kul­tu­ru, společen­ský původ či nábožen­ství – prostě pro­to, že všich­ni patříme k lid­ské­mu druhu. Z toho poznáme, že můžeme-li se navzá­jem nakaz­it zlým, můžeme také přenášet dobro. Prostě pro­to, že jsme lidé. A bude se to jmen­o­vat lidskost.

Potom? V našich domovech, v našich rod­inách zůs­tanou mno­há prázd­ná mís­ta a budeme oplaká­vat ty, kteří nikdy neu­vidí tohle „potom“. Ale to, co budeme mít za sebou, bude tak bolest­né a inten­zivní, že objevíme pouto, které je mezi námi, společen­ství, které překonává geografick­ou vzdálenost. A pochopíme, že toto pouto překonává i čas, ste­jně jako překonává vzdálenost, že překonává i smrt. A toto pouto, které nás spo­ju­je napříč ulicí, ale které také napříč smrtí spo­ju­je dva bře­hy živ­ota, se bude jmen­o­vat Bůh.

Potom? Potom to bude jiné než předtím, ale aby­chom mohli žít potom, musíme překonat pří­tom­nost. Musíme svolit s jinou smrtí, která se v nás odehrává a tříbí nás mno­hem víc než smrt fyz­ická. Není totiž vzkříšení bez utr­pení, není živ­ota bez prů­chodu smrtí, není oprav­dového poko­je bez vítězství nad vlast­ní nenávistí, není radosti, dokud není překonán smutek. A vyslovit to, vylíčit náš poma­lý přerod, který nastává uprostřed této zkoušky, toto zdlouhavé znovuzrození nás samých – na to neex­is­tu­je žád­né slovo.

Autorem tex­tu je Pierre Alain LEJEUNE, kněz diecéze Bordeaux. Originál a další tex­ty najdete na jeho blogu.