Ondřej Salvet

8.6.2020

V Katolickém Týdeníku č. 23 vyšel článek k 25. výročí vydání encyk­liky Ut Unum Sint papeže Jana Pavla II., který se věnu­je otázce eku­menis­mu. Článek si můžete přečíst zde na webu nebo si ho stáh­nout ve for­má­tu pdf.

Ekumenismus: úkol, který roste před očima

„Když se podíváme po světě, naše srdce naplní radost.“ Takový výrok v dnešní době neslyšíme často. Jeho autorem je papež Jan Pavel II., jehož nedožité sté narozeniny jsme si nedávno připomněli. Citovaná slova pocházejí ze 76. článku jeho encykliky Ut unum sint – „aby byli jedno“ (čísla v závorkách odkazují na jednotlivé články), která vyšla o slavnosti Nanebevstoupení Páně 25. května 1995. Tématem tohoto pojednání je „ekumenické úsilí“, jak zní podtitul. Jaký recept na radost nám tedy nabízí svatý papež, jehož tvář ještě máme v živé paměti? Jan Pavel II., kterému tehdy bylo 75 let, se ohlíží nejen za svým už tehdy poměrně dlouhým pontifikátem, ale především za třicetiletým obdobím, kdy on a jeho předchůdci uváděli do života podněty II. Vatikánského koncilu.

Obsah encykliky Ut Unum Sint

Dokument, jehož výročí si připomínáme, je urči­tou bilancí spo­je­nou s opti­mi­stick­ým výh­le­dem do budouc­nos­ti. Jeho hlavním cílem bylo ujištění, že „katolická církev nezvrat­ně vykroči­la na ces­tu eku­menis­mu“ (3), kter­ou otevřel II. Vatikánský kon­cil mj. svým dekretem Unitatis Redintegratio. V celkem třech kapi­tolách se v encyk­lice, kter­ou kardinál Walter Kasper s mno­ha jiný­mi označil za „důleži­tou, výz­nam­nou, ba pro­rock­ou“, před­stavu­jí konkrét­ní obrysy zmíněného eku­menick­ého úsilí, reka­pit­u­lu­jí se jeho dosavad­ní plody a je naz­načen další postup.

Jednoznačným cílem eku­menis­mu je podle Jana Pavla II. jed­na viditel­ná Boží církev (7). Jako nezbyt­nost se přit­om jeví vlast­ní obrá­cení spo­jené s kajíc­ným vyznáním min­ulých chyb a obno­va „vyjadřo­vacích forem“ (19) při zachování neměn­ného pok­ladu víry. To vše má být neseno mod­l­it­bou, přičemž papež vyzd­vi­hu­je eku­menická setkání během svých pas­toračních návštěv. O tuto mod­l­it­bu se také opírá dia­log jako povin­nost vyplý­va­jící z důs­to­jnos­ti lid­ské oso­by, která je v rám­ci per­son­al­i­stick­ého myšlení pře­durče­na k sebe­darování. Předpokladem takového dia­logu je, že každá strana u svého pro­tějšku před­pok­ládá vůli po smíru a po sjed­no­cení v pravdě“ (29).

Druhá kapi­to­la vyznívá jako poz­i­tivní bilance dosavad­ního eku­menick­ého úsilí. Byly obnove­ny vztahy s pravoslavím a vyslove­na nadě­je, že jed­no­ta proží­vaná v prvním křesťan­ském tisí­ciletí by mohla sloužit jako „určitý mod­el“ (55) dalšího sbližování s těmi­to církve­mi, které papež navrhu­je nazý­vat „ses­ter­ský­mi“ (56). Konkrétních výsled­ků bylo dosaženo v dia­logu se starobylý­mi ori­en­tál­ní­mi církve­mi, takže pod­pisem společných prohlášení mohly být ukonče­ny letité neshody v oblasti chris­tolo­gie. Pasáž o sbližování s církve­mi vzešlý­mi z refor­ma­ce je zdržen­livější, ale konečné zhod­no­cení je radost­né (76).

Poslední kapi­to­la vel­mi pří­pad­ně upo­zorňu­je na nut­nost recepce, tj. širokého při­jetí dosažených eku­menick­ých závěrů věřící­mi i před­stavený­mi jed­notlivých církví. Jako ces­tu vpřed papež doporuču­je duchovní eku­menis­mus, tedy přede­vším věrnost poz­nané pravdě až k mučed­nictví a „dia­log obrá­cení“ před Bohem (82). Dále Jan Pavel II. otevřeně vyj­men­ovává zásad­ní téma­ta, ve kterých dosud chy­bí sho­da. Jsou to otázky církevního mag­is­te­ria, tradice jako pramene zjevení, mar­ián­ské úcty, svá­tosti kněžství, obět­ního charak­teru mše sv. a reál­né pří­tom­nos­ti Krista ve svá­tost­ných způ­sobách. Na to navazu­je zdale­ka nejčastěji cito­vaná pasáž, ve které papež věnu­je pozornost poža­davku hle­dat způ­sob vykonávání primá­tu, který by byl „otevřený nové situaci“. Už papež Pavel VI. si totiž byl vědom, že řím­ský primát ve smys­lu definic I. Vatikánského kon­cilu je pro mno­ho křesťanů těžko překonatel­nou překážk­ou jed­no­ty. Dále se v encyk­lice opět zmiňu­je přík­lad prvního tisí­ciletí a násled­ně Jan Pavel II. vyjadřu­je přání spolu s pastýři a teol­o­gy „hle­dat formy, v nichž by se tato služ­ba sta­la službou lásky uzná­vanou vše­mi zúčast­něný­mi“ (95).

Co by se však mělo změnit a jak? Nepřekvapí, že biskup měs­ta Říma upřesňu­je jím před­lože­nou cílovou před­stavu plné a viditel­né jed­no­ty křesťanů v tom smys­lu, že jejím zák­lad­ním před­pok­la­dem je společen­ství všech míst­ních církví právě s církví řím­sk­ou. Sice je ten­tam tri­um­fal­i­stický patos encyk­liky Mortalium ani­mos papeže Pia XI., ale určitý nesamozře­jmý nárok přetrvává. Navíc, jak refer­u­je Walter Kasper, který byl až do roku 2010 předse­dou Papežské rady pro jed­no­tu křesťanů, mno­hé pod­ně­ty, které reago­v­aly na papežovu výzvu k hledání nových forem výkonu primá­tu, byly sice pub­likovány, ale zna­me­naly spíše ukončení určité fáze bádání. K nějaké­mu výraznější­mu posunu tedy dodnes nedoš­lo: jak se zdá, eku­menis­mus je úkol, který ros­te před oči­ma. Také papež František si v dopise k součas­né­mu výročí povzdechl, že sdílí „zdravou netr­pělivost“, pokud jde o míru nasazení při hledání plného společen­ství. O dvě věty dál však s laskavostí sobě vlast­ní vyje­vu­je jako­by mimo­cho­dem hlavní přínos dosavad­ního eku­menick­ého úsilí, když o před­stavených jiných církví mlu­ví jako o svých bra­trech. Skutečně i encyk­li­ka Jana Pavla II. mlu­ví o znovuob­jeveném bra­trství mezi křesťany, jež se odvozu­je od jejich společného křtu, jako o důležitém plo­du eku­menick­ého dialogu.

Co můžeme udělat my?

Na závěr nezbývá než si položit otázku, co můžeme pro věc eku­menis­mu udělat my, čeští katolí­ci 21. sto­letí? Zkrátka a prostě: mod­lit se a nebát se vstoupit do dia­logu s jinak smýšle­jící­mi, a to ani ve vlast­ní církvi. Platí totiž, že vážně míněné úsilí o jed­no­tu je už samo o sobě velkým podílem toho­to tak vzác­ného Božího daru. Zvláště, ale nejen ve vztazích s křesťany jiných vyznání, je zásad­ně tře­ba bránit se před­sud­kům, nepaušal­i­zo­vat, vyvi­nout max­imál­ní snahu o pochopení toho, co má na mys­li náš part­ner v dia­logu a vycházet z před­pok­ladu, že ten druhý, ste­jně jako já, touží po křesťan­ské jed­notě tak jako Pán Ježíš, když se modlil za nás za všech­ny, aby jeho učed­ní­ci byli jed­no – ut unum sint!

Ondřej Salvet