Ondřej Salvet

8.6.2020

V Katolickém Týdeníku č. 23 vyšel článek k 25. výročí vydání encykliky Ut Unum Sint papeže Jana Pavla II., který se věnuje otázce ekumenismu. Článek si můžete přečíst zde na webu nebo si ho stáhnout ve formátu pdf.

Ekumenismus: úkol, který roste před očima

„Když se podíváme po světě, naše srdce naplní radost.“ Takový výrok v dnešní době neslyšíme často. Jeho autorem je papež Jan Pavel II., jehož nedožité sté narozeniny jsme si nedávno připomněli. Citovaná slova pocházejí ze 76. článku jeho encykliky Ut unum sint – „aby byli jedno“ (čísla v závorkách odkazují na jednotlivé články), která vyšla o slavnosti Nanebevstoupení Páně 25. května 1995. Tématem tohoto pojednání je „ekumenické úsilí“, jak zní podtitul. Jaký recept na radost nám tedy nabízí svatý papež, jehož tvář ještě máme v živé paměti? Jan Pavel II., kterému tehdy bylo 75 let, se ohlíží nejen za svým už tehdy poměrně dlouhým pontifikátem, ale především za třicetiletým obdobím, kdy on a jeho předchůdci uváděli do života podněty II. Vatikánského koncilu.

Obsah encykliky Ut Unum Sint

Dokument, jehož výročí si připomínáme, je určitou bilancí spojenou s optimistickým výhledem do budoucnosti. Jeho hlavním cílem bylo ujištění, že „katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu“ (3), kterou otevřel II. Vatikánský koncil mj. svým dekretem Unitatis Redintegratio. V celkem třech kapitolách se v encyklice, kterou kardinál Walter Kasper s mnoha jinými označil za „důležitou, významnou, ba prorockou“, představují konkrétní obrysy zmíněného ekumenického úsilí, rekapitulují se jeho dosavadní plody a je naznačen další postup.

Jednoznačným cílem ekumenismu je podle Jana Pavla II. jedna viditelná Boží církev (7). Jako nezbytnost se přitom jeví vlastní obrácení spojené s kajícným vyznáním minulých chyb a obnova „vyjadřovacích forem“ (19) při zachování neměnného pokladu víry. To vše má být neseno modlitbou, přičemž papež vyzdvihuje ekumenická setkání během svých pastoračních návštěv. O tuto modlitbu se také opírá dialog jako povinnost vyplývající z důstojnosti lidské osoby, která je v rámci personalistického myšlení předurčena k sebedarování. Předpokladem takového dialogu je, že každá strana u svého protějšku předpokládá vůli po smíru a po sjednocení v pravdě“ (29).

Druhá kapitola vyznívá jako pozitivní bilance dosavadního ekumenického úsilí. Byly obnoveny vztahy s pravoslavím a vyslovena naděje, že jednota prožívaná v prvním křesťanském tisíciletí by mohla sloužit jako „určitý model“ (55) dalšího sbližování s těmito církvemi, které papež navrhuje nazývat „sesterskými“ (56). Konkrétních výsledků bylo dosaženo v dialogu se starobylými orientálními církvemi, takže podpisem společných prohlášení mohly být ukončeny letité neshody v oblasti christologie. Pasáž o sbližování s církvemi vzešlými z reformace je zdrženlivější, ale konečné zhodnocení je radostné (76).

Poslední kapitola velmi případně upozorňuje na nutnost recepce, tj. širokého přijetí dosažených ekumenických závěrů věřícími i představenými jednotlivých církví. Jako cestu vpřed papež doporučuje duchovní ekumenismus, tedy především věrnost poznané pravdě až k mučednictví a „dialog obrácení“ před Bohem (82). Dále Jan Pavel II. otevřeně vyjmenovává zásadní témata, ve kterých dosud chybí shoda. Jsou to otázky církevního magisteria, tradice jako pramene zjevení, mariánské úcty, svátosti kněžství, obětního charakteru mše sv. a reálné přítomnosti Krista ve svátostných způsobách. Na to navazuje zdaleka nejčastěji citovaná pasáž, ve které papež věnuje pozornost požadavku hledat způsob vykonávání primátu, který by byl „otevřený nové situaci“. Už papež Pavel VI. si totiž byl vědom, že římský primát ve smyslu definic I. Vatikánského koncilu je pro mnoho křesťanů těžko překonatelnou překážkou jednoty. Dále se v encyklice opět zmiňuje příklad prvního tisíciletí a následně Jan Pavel II. vyjadřuje přání spolu s pastýři a teology „hledat formy, v nichž by se tato služba stala službou lásky uznávanou všemi zúčastněnými“ (95).

Co by se však mělo změnit a jak? Nepřekvapí, že biskup města Říma upřesňuje jím předloženou cílovou představu plné a viditelné jednoty křesťanů v tom smyslu, že jejím základním předpokladem je společenství všech místních církví právě s církví římskou. Sice je tentam triumfalistický patos encykliky Mortalium animos papeže Pia XI., ale určitý nesamozřejmý nárok přetrvává. Navíc, jak referuje Walter Kasper, který byl až do roku 2010 předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů, mnohé podněty, které reagovaly na papežovu výzvu k hledání nových forem výkonu primátu, byly sice publikovány, ale znamenaly spíše ukončení určité fáze bádání. K nějakému výraznějšímu posunu tedy dodnes nedošlo: jak se zdá, ekumenismus je úkol, který roste před očima. Také papež František si v dopise k současnému výročí povzdechl, že sdílí „zdravou netrpělivost“, pokud jde o míru nasazení při hledání plného společenství. O dvě věty dál však s laskavostí sobě vlastní vyjevuje jakoby mimochodem hlavní přínos dosavadního ekumenického úsilí, když o představených jiných církví mluví jako o svých bratrech. Skutečně i encyklika Jana Pavla II. mluví o znovuobjeveném bratrství mezi křesťany, jež se odvozuje od jejich společného křtu, jako o důležitém plodu ekumenického dialogu.

Co můžeme udělat my?

Na závěr nezbývá než si položit otázku, co můžeme pro věc ekumenismu udělat my, čeští katolíci 21. století? Zkrátka a prostě: modlit se a nebát se vstoupit do dialogu s jinak smýšlejícími, a to ani ve vlastní církvi. Platí totiž, že vážně míněné úsilí o jednotu je už samo o sobě velkým podílem tohoto tak vzácného Božího daru. Zvláště, ale nejen ve vztazích s křesťany jiných vyznání, je zásadně třeba bránit se předsudkům, nepaušalizovat, vyvinout maximální snahu o pochopení toho, co má na mysli náš partner v dialogu a vycházet z předpokladu, že ten druhý, stejně jako já, touží po křesťanské jednotě tak jako Pán Ježíš, když se modlil za nás za všechny, aby jeho učedníci byli jedno – ut unum sint!

Ondřej Salvet