Nabízím vám krátký text jako povzbuzení k mod­l­it­bě. Úvaha zazněla min­ulý v rám­ci exer­ci­cií na Svaté Hoře. Text si můžete stáh­nout zde, k dis­pozi­ci je též přílo­ha s návo­dem k duchovní čet­bě.

několik bodů o modlitbě

tělo se modlí

Mohlo by se zdát, že tělo k mod­l­it­bě vlast­ně není potře­ba. Když říkáme nějak­ou mod­l­it­bu, potře­bu­jeme k tomu sice hla­sivky a jazyk, ale mod­lit se přece můžeme i potichu. Stačí tedy tělo „odložit“ někam na židli nebo na pohovku? Letitá zkušenost těch, kdo usilo­vali o zdokonalení v mod­l­it­bě, svědčí o něčem jiném: jsme lidé a máme tělo, tak je nám to dáno. Modlitba není bez těla myslitelná.

Jak se tedy můžeme mod­lit tělem? Pomineme teď zprávy o stře­dověkých svatých, kteří si při mod­l­it­bě stoupali na špičky nebo naopak leželi na holé zemi. Většina našich součas­níků, prostě není zvyk­lá při mod­l­it­bě pra­co­v­at s tělem. Zkusme si dát dohro­mady aspoň něko­lik zák­lad­ních zásad. Při delší mod­l­it­bě sedíme nebo klečíme tak, aby­chom neusnuli a zároveň aby­chom se nemuseli zabý­vat tím, že židle vrže nebo že nás bolí otlačená kole­na. Je možné se také mod­lit za chůze, ale tam bývá větší prob­lém s udržením pozornos­ti. Důležitý je také pros­tor. Málokdo má u domu otevře­nou kapli, tím méně kos­tel s ambity. Přesto se vyplatí poohléd­nout se po vhod­ném zák­outí nebo si napláno­vat den­ní tra­su tak, aby ved­la kolem chrá­mu. Také doma lze vytvořit vhod­nější prostředí aspoň tím, že si poněkud uklidíme na stole nebo vhod­ně umístíme kříž nebo tře­ba repro­duk­ci nějaké ikony.

meditace, rozjímání

Existují různé druhy mod­l­it­by a také přís­lušná poj­men­ování se liší. Pro naši potře­bu postačí, když rozlišíme mod­l­it­bu recito­vanou a rozjí­mavou. Do první skupiny spada­jí jed­nak tradiční mod­l­it­by „Otče náš“, „Zdrávas“ a jiné. Také se lze mod­lit tím, že říkáme vyznání víry – „Credo“. Žádoucí je též mod­lit se vlast­ní­mi slovy. To se dělá tak, že zkrát­ka poděku­jeme Bohu za jeho dary a před­ložíme mu své pros­by. Na začátku a na kon­ci mod­l­it­by uděláme zna­mení kříže: „Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. Amen.“

Nyní se zas­tavíme u druhého zmíněného způ­sobu mod­l­it­by. Co můžeme říci o med­itaci? Latinské slo­vo med­i­ta­tio má ve slovníku tři výz­namy: přemýšlení, připravování se, cvičení. Hugo od sv. Viktora nabízí násle­du­jící defini­ci: „Meditace je vytr­valé přemýšlení, které se moudře snaží poz­nat příčinu, původ, způ­sob bytí a užitečnost určité věci.“ Na tom­to tvrzení nás asi nejvíce zau­jme, že zní možná až příliš intelek­tuál­ně a hlavně, že to vlast­ně – aspoň zatím – nemá nic společného s duchovnem. Podle Huga lze med­i­to­vat o čemko­liv. Ale to je vlast­ně vel­mi důležité: med­i­tace je jen nástroj a záleží na nás, k čemu jej použi­jeme. Určitě by tedy neby­lo správné pyšnit se tím, že med­i­tu­jeme, a myslet si, jak už jsme v duchovním živ­otě pokročilí. Meditace se stává křesťan­sk­ou tehdy, když k ní přis­tupu­jeme s poko­rou jako k užitečné­mu men­tál­ní­mu cvičení, které uschopňu­je naši mysl, aby si lépe osvo­ji­la obsah křesťan­ské víry. Meditace tedy musí být zaměře­na na to, v co věříme, aby nám pomohla proni­knout hlouběji do Božího tajemství.

Když je řeč o men­tál­ním cvičení, nez­na­mená to ovšem, že by tělo mělo být z této čin­nos­ti vyřazeno. Lidské tělo je nejen z masa a kostí, ale má také mozek, nervy, smyslové orgány. Když držíme v ruce Bibli a čteme si v ní, zaměst­náváme přit­om spous­tu svalů, ale samozře­jmě nejvíc ze vše­ho přís­lušná mozková cen­tra. Četba je tedy něco na pomezí těla a ducha a právě pro­to byla odedáv­na objeve­na jako ideál­ní stim­ul pro rozjí­mavou mod­l­it­bu. Tato meto­da se nazývá Lectio div­ina, duchovní čet­ba. Co se tím vlast­ně mys­lí? Rád bych se s vámi podělil o návod, který nabízí ital­ský jezui­ta Silvano Fausti, jinak autor rozsáh­lých med­i­ta­tivních komen­tářů k evan­geliím. Fausti radí nejprve se ztišit, nalézt pokoj a vstoupit do Boží pří­tom­nos­ti. V druhém kroku si máme před­stavit scénu, nejčastěji bib­lický příběh, který je před­mětem med­i­tace, a vyslovit pros­bu, která by s tím byla nějak spo­je­na. Třetím bodem je samot­né rozjímání: za použití paměti, rozu­mu a vůle poma­lu vnímám čtený text s vědomím, že za každým slovem sto­jí Bůh; nespěchám, zas­tavím se tam, kde nacházím inspiraci, pokoj a útěchu. Tento návod vychází z učení sv. Ignáce z Loyoly a promítá se v něm i pras­tará mnišská zkušenost, která mlu­ví o „přemílání“, dokonce „přežvykování“ slov a myšlenek, aby je rozum dobře „strávil“. V žád­ném pří­padě se tedy nejed­ná o nějaké exk­luzivní zaměst­nání pro pár vyv­olených intelektuálů.

modlitba Ježíšova

Existuje jeden pras­tarý návod k mod­l­it­bě, který v našem prostředí došel širšího pově­domí přede­vším zás­luhou kardinála Špidlíka, velikého znalce spir­i­tu­al­i­ty křesťan­ského Východu. Otec Špidlík popisu­je takz­vanou „Modlitbu Ježíšovu“. Zdůrazňuje nejprve, že by se vlast­ně mělo říkat mod­l­it­ba „k Ježíši“, tedy mod­l­it­ba, která se obrací k Božímu Synu. Je vel­mi stručná: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou.“ To se může říkat doma, v prá­ci, v dopravním prostřed­ku, po probuzení i před usnutím, zkrát­ka pořád. Jedná se totiž vlast­ně o reak­ci na výzvu obsaže­nou v Písmu, že se máme mod­lit bez přestání: „Stále se radu­jte. Bez přestání se mod­lete. Ve všech živ­ot­ních pod­mínkách děku­jte (Bohu)“ (1Sol,5,16–18).

K tomu­to druhu mod­l­it­by se váže příběh pout­ní­ka, který veden touhou po neustálé mod­l­it­bě opaku­je Ježíšovu mod­l­it­bu něko­lik tisíck­rát den­ně tak dlouho, až mu sama pře­jde nejprve na rty a na jazyk, ale pak i do srd­ce. (Kniha „Upřímná vyprávění pout­ní­ka své­mu duchovní­mu otci“ je dos­tup­ná v češt­ině.) Ruští mniši pak spo­jili tuto mod­l­it­bu s dýchací tech­nikou, takže součástí mod­l­it­by se může stát i nádech a výdech nebo tlukot srd­ce. Tím se vracíme k tématu „mod­lícího se těla“. Nezbývá tedy než se s pomocí Boží začít mod­lit. To je jistě lep­ší než všech­ny teo­ret­ické návody.