Slyšeli jsme už mno­hokrát, že umývání nohou byla v Ježíšově době otrocká služ­ba. Ten, kdo slouží, je otrok. Naše doba v tom­to ohle­du učini­la obrat, pro­tože dnes nikdo otročit nemusí – služ­by se totiž kupu­jí a prodá­va­jí. Kdo něco umí, poskytne své služ­by tomu, kdo neumí. Člověk tedy nemusí být velký pán, aby si mohl nechat sloužit: stačí, když má trochu peněz nebo dobré pojištění.

Ale tak jako starověká otrokářská společnost, ste­jně i ta naše dnešní (teď nevím, jak ji honem naz­vat – občan­ská?) společnost, zapomíná na jeden důležitý rozměr každé služ­by: totiž že je výrazem lásky. Člověk je zasažen zlem, pro­to nerozumí lásce, ta je pro něj záhadou. Místo lásky člověk dnes ste­jně jako kdysi tuží po moci a je ochoten sloužit jen takovým způ­sobem, který mu nějak­ou moc při­nese. I peníze stržené za poskyt­nutou službu jsou vlast­ně mocen­ským nástro­jem. A proč vlast­ně lidé tolik touží po moci? Aby mohli ovlá­dat druhé – tedy aby si mohli od nich nechat sloužit. Heslem lidí všech dob tedy je něco jako: budu teď sloužit, abych později už nemusel a mohl si naopak nechat sloužit od jiných. Taková mazácká vojna.

Vzpomínám na zná­mou postavu z románu Don Quijote: Sancho Panza, věrný sluha posled­ního z rytířů. Sancho je ale ten posled­ní, kdo by hořel pro nějaké ideá­ly. Slouží prostě pro­to, že sám chce být pánem a věří, že jeho rytíř ho jed­nou pánem ustanoví. Ale celé to je jenom sen, fikce, výtvor vlast­ní fan­tazie. Je nes­mírně humorné to číst, dokud si člověk neu­vě­domí, že přes­ně v tom všich­ni žijeme.

Simulace, fake news, fik­tivní svět, vytěs­nění skutečnos­ti. Jenže skutečnost se nedá popřít. Stále doko­la na ni narážíme, jako ty postavy z románu a stále doko­la se jí vyhýbáme. Nejhůř je na tom Jidáš, zcela spoutaný iluze­mi a přesvědčený o vlast­ní pravdě. Ježíš přináší skutečnost, která je v roz­poru s jeho iluzí – pro­to Jidáš, aby obstál před svou iluzí, musí Ježíše zapřít a zničit.

O něco lep­ší pří­pad je Petr. Žije asi také ještě v iluzi, že Ježíš, až se stane tím Mesiášem, každé­mu ze svých společníků dá vladařský trůn. Nechce o tuto iluzi při­jít, a pro­to nechce při­j­mout a odmítá Ježíšovu službu.

Zdá se, že nejdál v pochopení skutečnos­ti byli bratři Jakub a Jan, pro­tože už dříve dostali tvr­dou lek­ci, když se zkoušeli hlásit o mocen­ské posty. Tehdy řek­li Ježíšovi: „Dej, ať v tvé slávě zased­neme jeden po tvé pravi­ci a druhý po tvé levi­ci.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ […] A pak dodává: „Syn člově­ka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj živ­ot jako výkup­né za všech­ny.“ Tato věta z evan­gelia nám bude jakým­si refrénem pro násle­du­jící dny.

Romány býva­jí plné krás­ných dam a jejich náruživých ctitelů. Iluze, ve které žijeme, je zase přelid­něná moci­chtivý­mi nabízeči služeb i službiček. Ale Ježíš přichází jako Pán, který slouží a tím „prokazu­je lásku až do kra­jnos­ti“. Jedině v Ježíšově jménu lze být knězem, jed­ině ve spo­jení s ním je totiž možná služ­ba nez­išt­ná, služ­ba jako pro­jev lásky.

Lze to říci i obrá­ceně: Když něko­mu posloužím prostě pro­to, abych mu pro­jevil lásku, pak je to sám Kristus, kdo ve mně slouží. Tedy: každý z nás je povolán. Každý má možnost být knězem ve jménu Krista Pána – sloužícího.