„Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenáviděti nepřítele svého. Já vám však pravím: Milujte své nepřátele a mod­lete se za ty, kdo vás pronásle­du­jí, abyste byli syny nebeského Otce […]. Budete-li milo­vat ty, kdo milu­jí vás, jaká vás čeká odmě­na? Což i cel­ní­ci nečiní totéž“ (Mt 5,43–46)?

ZBB: „Nejsem bližním těm, kdo mne potře­bu­jí, ale jen těm, kdo jsou mi sympatičtí.“

Jasný a pocho­pitel­ný instinkt matek oplaká­vat utr­pení, uvě­domí-li si, že by tak mohly trpět jejich děti, se nes­mí zvrátit v ochranářský pos­toj: uchránit nejbližší přede vším, co je těžké, zakrýt jejich oči před tím, co by je moh­lo vyvést ze snu o světě bez bolesti, bez viny, bez násled­ků vlast­ních hříchů. Ne pláč plný stra­chu o své vlast­ní, ale rozšíření mateřské lásky na všech­ny, kteří trpí, uve­dení dětí a blízkých do real­i­ty svě­ta a zod­pověd­nos­ti za ni. Pevná výcho­va k důvěře v Kristovu pří­tom­nost ve světě a k tomu, že jsme schop­ni postavit se na jeho stranu. Budeme-li jen chránit své srd­ce, domov, stát, církev před tím, co odporu­je klidu a bezkon­flik­t­nos­ti, zůs­taneme uvězněni ve stále užším prostoru.

Kriste, který nevy­luču­ješ ze své lásky niko­ho, nauč nás hle­dat v každém svou tvář!