šesté zastavení: Veronika podává Pánu Ježíši roušku

„Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bra­tra, bude vydán soud­ci, kdo snižu­je svého bra­tra, bude vydán radě, a kdo svého bra­tra zatracu­je, propadne ohnivé­mu peklu“ (Mt 5,22).

ZBB: „Utíkám před odpověd­nos­tí za křivdy, které se přede mnou pácha­jí na mých bratřích.“

šesté zastavení: Veronika podává Pánu Ježíši roušku

Určitě i při křížové ces­tě byli mnozí, kteří lito­vali trpícího Ježíše, mnozí ale určitě raději odvrátili tvář, pro­tože nevěděli, jak pomo­ci, mnozí – a čas­to ti živí a něžní – zne­jistěli, ale raději uhnuli a začali s vyčer­pá­va­jícím koloběhem kone­jšení vlast­ního svě­domí. Veronika nemá řešení, není sil­nější než ostat­ní, jen se nenechá vést stra­chem, který na povrchu určitě zmítá i jí, a chce aspoň být s tím, kdo tolik trpí. Strach nám čas­to brání pro­je­vit ele­men­tární lid­ský soucit, trap­nost nad tím, že neumíme pomo­ci, nám brání postavit se za trpící. A aby­chom to zakryli, přip­isu­jeme čas­to těm nejs­labším zlé úmys­ly, schováváme se za spik­le­necké teorie, učiníme si z nich nepřátele, aby naše nečin­nost byla ospravedlnitelná.

Ježíši, který nám nas­tavu­ješ svou trpící tvář ve tvářích všech, jež ponižu­jeme, přehlížíme, odmítáme, pomoz nám neohlušit naše vlast­ní svědomí.