O naději vlité do srdce (srv. Řím 5,5) – III.

(před­chozí část)

Poetickým obrazem o mystické hostině, kdy jsou číše stolovníků naplněny lásk­ou, bychom vlast­ně mohli celé zamyšlení zakončit, ale to bych vás připrav­il o jed­no vel­mi krás­né duchovní poučení. Tím nemys­lím, že bych vás chtěl já poučo­vat, ale spíš se chci s vám podělit o určitý objev. Tím objevem je encyk­li­ka papeže Benedikta „Spe salvi“ z roku 2007. Kdopak si na ni dnes vzpomene, když máme „Milovanou Amazonii, „Laudato si“, „Amoris laeti­tia“ a mno­ho dalších krás­ných tex­tů? Zjistil jsem však, že Benediktova encyk­li­ka je přenád­h­erné a vel­mi inspi­ra­tivní čtení, i když se musí říci hned z kra­je, že starý pan pro­fe­sor své čtenáře příliš nešetří – naopak před­pok­ládá přine­j­menším chuť zak­ous­nout se do odvěkých filosofick­ých prob­lémů. Ale nechtěl jsem vás odra­dit, ba právě naopak, rád bych vás nav­nadil k čet­bě této povzbu­di­vé encyk­liky tím, že vám krátce přes­tavím jed­nu její kapi­tolku, která se jmenu­je „Modlitba jako ško­la nadě­je“.

Je docela hezké, že Benedikt mlu­ví o „škole“, což je vel­mi speci­fický živ­ot­ní pros­tor. Asi si hned nemusíme před­stavo­vat lav­ice, tab­u­li a žákovské knížky. Spíše si vzpomeňme na oblíbeného učitele, pod jehož vedením jsme získali, aspoň na krátký čas, lásku k něk­teré­mu před­mě­tu. To je setkání, které vede k poznání a k víře, to je ško­la – pros­tor nadě­je.

Pro větší přehled­nost bych rád tuto mal­ou školu mod­l­it­by rozdělil do pěti lekcí.

Lekce 1: nadě­je. Papež Benedikt začíná svou chválu mod­l­it­by vel­mi přesvědčivě. Proč je mod­l­it­ba místem nadě­je? Protože když už mě nikdo neposlouchá, Bůh mě poslouchá. I v největší bez­naději, i když si zoufám, i když si při­padám jako největší hříšník – a tře­ba právem, i tehdy mi vždy zůstává možnost se mod­lit. A kdo se mod­lí, není nikdy úplně sám, i kdy­by ho zavřeli do nejh­lubší hlado­morny.

Lekce 2: cvičení touhy. Dále papež v souh­la­su se sv. Augustinem před­stavu­je mod­l­it­bu jako cvičení touhy. Bůh stvořil člově­ka pro sebe, pro­to někdy odd­alu­je splnění našich pros­eb, aby rozšířil naši touhu a aby tak naše srd­ce bylo schop­né obsáh­nout jej samého.

Lekce 3: očištění. Teď to bude trochu náročné. Aby naše mod­l­it­ba byla účin­ná, musíme se odnaučit prosit o povrch­ní a pohodl­né věci. Ještě jed­nou si Benedikt pomáhá obrazem převza­tým z Augustina: Chceš-li naplnit sud medem, musíš z něj nejprve vylít ocet a vyčis­tit jej. A v den­ní mod­l­it­bě se církev mod­lí hned zrá­na: „zbav mě všech povrch­ních, špat­ných a nevhod­ných myšlenek“.

Lekce 4: zbavení iluzí. Kromě klam­ných, příliš malých nadějí, které nás čas­to od Boha odvádějí, je tře­ba se zbav­it také sebekla­mu a iluze neviny. Řečeno slovy žal­mu (19, 13): „Očisť mě od chyb, jež jsou mi skry­ty.“

Lekce 5: vedení. „Při mod­lení se musí propo­jo­vat společen­ský i osob­ní prvek mod­l­it­by.“ Modlitba tedy musí být hluboce osob­ní, musím se tedy do ní položit celou svou bytostí. A na druhé straně se při mod­l­it­bě musím nechat vést přík­la­dem mod­l­it­by církve a svatých. To je za nor­mál­ních okol­nos­tí splněno, když člověk při­jme zák­lad­ní mod­l­it­by církve, tedy Otče náš, Zdrávas nebo Vyznání víry aj. za své a mod­lí se je tak, že do nich vloží všech­ny hluboké touhy svého srd­ce.

Modlíme-li se dostatečně upřím­ně podle těch­to rad, pak se stáváme „služeb­níky nadě­je“, pro­tože křesťan nemá jinou naději než tu, kter­ou chová pro druhé. Tím se také křesťan­ská mod­l­it­ba stává důs­to­j­nou odpovědí na vyzvání Boha, který, jak jsme viděli, neži­je sám pro sebe, ale neustále se vydává za nás. Jeho Duch sídlí v nás, jeho lás­ka je vli­ta do pros­toru nadě­je, který on sám vybu­doval v našem srd­ci. A tuto naději máme uchová­vat pro druhé, nést ji do svě­ta a sdílet se vše­mi lid­mi dobré vůle.

 

Ondřej Salvet